Vím, že jste to nejspíš vysvětloval už tisíckrát, ale třeba to některý čtenář netuší. Proč se vám říká Upír?
V Rakovníku, kde jsem se narodil a žil do svých osmnácti let, jsem na základní škole chodil do divadelního kroužku Rakovize. Před Vánocemi jsme pak hráli ve velkém Tylově divadle scénky pro celou školu i gympl. Bylo mi tehdy jedenáct, hrál jsem ve scénce Vlk a kůzlátka kůzle a měl jsem rohy. Najednou vypadl elektrický proud, nesvítilo ani nouzové světlo, byl zmatek a diváci ječeli. A mně došlo, že v portále leží sirky a svíčka, a tak jsem se tam došoural.
Se zapálenou svíčkou jsem se vracel zpátky na jeviště a plamínek mi osvětloval obličej. Asi to působilo hrůzostrašně, protože sál křičel: Upír. Pozor, to je upír. A přezdívka byla na světě. Od té chvíle už mi nikdo jinak neřekl. Dokonce i o mojí sestře Alence říkali: Hele, Upírka. A když u nás doma někdo zazvonil a vykoukl otec, slyšel: „Dobrý den, pane Upír, je Upír doma?“ Přiznám se, že tehdy jsem to nenáviděl, nechtěl jsem to!
Našli jsme se. Dva lidé, co se touží neustále objímat, hladit, říkat si ty zamilovanosti a mít ten pocit, že jeden bez druhého nemůže být. Nikdy by mě nenapadlo, že můžu spát celou noc s někým v objetí a vyspím se dorůžova.
