Václave, potkáváme es na sešlosti Petra Jákla u žižkovské věže. Co vás s Petrem osobně pojí?
No, tak nechci říct mládí (smích), protože když jsme se potkali, tak to už jsem byl trošku zralý, ale s tátou se znám opravdu od nějakýho, nevím sedmdesátýho. Oni byli vyhazovači, ti kaskadéři, protože museli být někde zaměstnaní. Tak oni byli vyhazovači na těch nejlepších diskotékách v Praze a nás tam pouštěli zadarmo. A všechny ty historky, co zažili ve filmech, kdo co udělal, jak se zranil, to byly opravdu unikátní příhody, které nás dostaly. Záviděli jsme, ale ne ty bolesti.
Spousta lidí vás má zafixovaného z Mimtria, potom samozřejmě někteří pamětníci si vzpomenou na fotografie, kde jste zavěšen vzhůru nohama a pak, když se vrátíte zase do té standardní polohy, máte stále vlasy nahoru. Je to takový váš trademark.
Upřesním, nebyla to úplně fotografie, ale byl to film S čerty nejsou žerty. Tam hraju upíra netopýra a tam jsem zavěšený opravdu nohama nahoru a hlavou dolů, tím teda nevznikly ty vlasy takhle nahoru. Ale mě strašně bavili komici z té staré doby, miloval jsem Laurela a Hardyho a furt jsem si říkal: „Proč je ten Stan tak optimistickej? Ty vlasy nahoru!“ a najednou jsem si uvědomil, jak je ta pozitivní stránka komika strašně důležitá, když jsem chtěl roznášet nějakou radost. Tak to takhle vzniklo. Tak ty vlasy honím nahoru.
Říká se, že komici a ti, kteří rozdávají radost, jsou smutné duše. Co vám v poslední době pomohlo vydobýt si ten optimismus zpátky?
No, tak říká se, takový vtipný, když všichni komici sedí někde u stolu, víte, co dělají? Mlčí, aby jeden druhému neukradl fór. (smích) Já mám rád humor takový, který je okamžitě, teď. Plácnu něco, pak je to blbý, to se nedá už vzít nazpátek, že jo. Většinou se směju, když třeba něco píšu, tak se u toho strašně směju a pak nevím, jestli se u toho i ostatní smějou. I když Halina Pawlowská, pro kterou jsem psal léta do Šťastného Jima, vždycky říkala: „Kolikrát přepisuješ stránku?“ A já: „Tak sedmkrát, osmkrát.“ „Tak ji přepisuj jenom pětkrát a víc ne, protože pak už do toho dáváš jenom ten humor a ono to lidi štve.“ Ona to říkala ještě trošku jinak, ona řekla: „Budeš psát nejlíp v naší republice? Možná, že budeš psát i líp než Viewegh.“
Pečují o vás vaši blízcí a dbají na to, aby vám bylo dobře na duši? Po tom, co se uplynulých pár let dělo?
Musím říct, že svým způsobem to, že se na mě ženská vykašle a je to z nějakého důvodu, jako že má myšlenky někam jinam nebo k někomu jinému, tak je strašně moc lidí, kteří to zažili podobně. A protože si to nějakým způsobem uvědomují, jak to bylo ošklivé, tak té solidarity je tam strašně. Dostal jsem osm set zpráv a jenom tři byly negativní.
Dokonce jsem dostal takové zprávy, jako že mi třeba zavolali nějací manželé z Brna a říkali: „Helejte, nám děti už vylítly z hnízda. Jeden je v Americe, máme tady dvě auta, jedno nepotřebujeme, nechcete si pro jedno přijet do Brna? My vám ho půjčíme, na jak dlouho chcete,“ tak to se fakt stalo. Další bylo: „Přijeďte k nám do penzionu, kde se staráme jenom o takovýhle, který tady pláčou a my tady máme psychology.“ Těch věcí jsem zažil tolik a většinou jsem je využíval, protože to bylo strašně hezké a děkuji za to všem. No a v neposlední řadě loni v prosinci se mi otevřela zvláštní věc na nebi a z Venuše mi spadla do klína Lucinka a od tý doby jsme se od sebe neoddělili a jsme denně spolu a je to něco tak krásnýho, že jsem nic lepšího v životě nezažil.
„Možná v tom byl pokus o sebevraždu“. Upíru Krejčímu se hroutí manželství |
Hledá se potom složitěji důvěra k ženě a dá se vůbec na rozvodu hledat něco pozitivního, když ho člověk prožívá?
Já jsem člověk, který neodpouští, já se za to omlouvám. Když mi někdo ublíží, tak je to na celý život. Já na tom nechci hledat nic pozitivního. Jestli to za pět let té dotyčné dojde, tak i kdyby to bylo druhý den potom, co se to stalo, tak bych stejně neodpustil. Takže já nehledám.
A jakým světlem je vám teď Lucie?
Je to živá voda, je to to nejpozitivnější, co jsem fakt kdy zažil. To je dar a já si říkám, dneska mi je nějak… a najednou ji uvidím a zase se rozzářím, to je sluníčko. To je hvězda hvězd, která neustále svítí a pořád má neuvěřitelnou slovní zásobu, co se týče pozitivních slov a toho, co člověk potřebuje, to pohlazení, ten dotyk, ale ona to říká taky. „Já jsem za celej život nezažila chlapa, který by mě takhle hezky hladil, chválil a dotýkal se mě tak, že jsem rozčarovaná a miluju tě, miluju tě.“ A jenom si říkáme ty nejkrásnější slova, je to nádherný.
Hřeje láska nyní skutečně tak jako třeba v osmnácti?
Já jsem léta jezdil se slavným doktorem Plzákem a ten mi říkal: „Venoušku, ty velký lásky nemáme doma, ty nás opustily,“ takže si myslím, že v tomhle mladém věku si člověk spíš uvědomuje, co ho zasáhlo, takhle dodneška na to vzpomíná, že ho to ranilo, bolelo to a že si nějak moc ani ty velký lásky neuvědomuje. Je to, já nevím, jak to pojmenovat. Teprve teď si uvědomuju, co to je ta velká láska.
