Žádného výraznějšího výsledku zatím ve Španělsku nedosáhl. V dresu stáje Alpecin-Deceuninck si plní hlavně týmové úkoly a v uplynulých etapách jste ho mohli vidět, jak táhne peloton, hlídá únik nebo zajíždí do týmového vozu pro občerstvení.
Šance pro něj může přijít v dalších dnech. Třeba se ocitne v některém z úniků.
I kdyby však Vueltu jen dokončil, moc by to pro něj znamenalo. Vždyť kdyby mu někdo před pár lety řekl, co ho čeká, nejspíš by jen kroutil hlavou: Vážně? Neděláte si legraci?
„I teď mi to přijde trochu neuvěřitelné,“ povídal Osborne na startu Vuelty. „Připadám si tu trochu zvláštně.“
Zvláštně? Jasně, jeho cesta běžná rozhodně není.
Že by ale byl nějakým úkazem? Kdepak, cyklistika je podobných případů plná. Však také dva ze tří největších favoritů Vuelty na kolo rovněž usedli později.
Primož Roglič z Jumbo-Visma se stal ve skocích na lyžích v týmové soutěži juniorským mistrem světa, vyhrál dva závody Kontinentálního poháru a do cyklistiky se pořádně obul až ve dvaadvaceti.
Jason Osborne z Alpecinu během španělské Vuelty.
Remco Evenepoel z Quick-Stepu zase zprvu toužil po kariéře fotbalisty. Našlápnuto měl skvěle, v mládežnických výběrech dělal kapitána Anderlechtu a nakoukl i do belgické reprezentace. Jenže kvůli zranění kolene vypadl ze sestavy, začal se trápit a v sedmnácti si řekl, že už má fotbalu dost.
Tím však výčet zdaleka nekončí. Michael Woods z Israele, letošní vítěz etapy Tour de France na kráter Puy de Dome, byl ještě v devatenácti členem kanadské atletické reprezentace a juniorským panamerickým šampionem na patnáctistovce.
Vuelta 2023vše o závodě |
I Ben O’Connor z AG2R, předloňský čtvrtý muž Tour, zprvu běhal a první kolo si pořídil až v sedmnácti.
Cameron Wurf z Ineosu předtím, než ve třiadvaceti vstoupil do profesionálního pelotonu, vesloval na hrách v Athénách 2004.
A Anton Palzer, dnes jezdec Bory-hansgrohe, byl ještě v osmadvaceti letech známý hlavně jako skialpinista.
Vidíte? Osborne žádný úkaz není.
Pomohl mu trenažer
Za přestupem někdejšího německého veslaře do cyklistického světa není zranění či ztráta motivace jako u mnohých jeho předchůdců. Naopak, veslování ho stále baví a do lodi občas usedává i dnes.
„Ještě mi chybí olympijská medaile,“ usmívá se někdejší mistr světa z Plovdivu 2018 a evropský šampion z Lucernu 2019 ve dvojskifu lehkých vah. „Třeba mě kolo jednou přestane bavit a zase se vrátím.“
Zatím to ale nehrozí. Cyklistika ho baví. A moc.
Poprvé s ní začal v roce 2012, kdy mu ji doporučil trenér jako skvělý tréninkový doplněk. Postupně začal jezdit čím dál víc a v časovce se účastnil německých šampionátů.
Ráfky podle trasy, někdy rám bez laku. Na čem jezdí profesionálové |
Třeba v roce 2016 na něm byl šestý a na pětatřicetikilometrové trati zaostal za vítězným Tonym Martinem, čtyřnásobným mistrem světa proti chronometru, jen o 1:27 minuty.
Slušné, ne?
Ten největší krok do profesionálního pelotonu však Osborne učinil o čtyři roky později, kdy na trenažeru získal na premiérovém mistrovství světa ve virtuální cyklistice titul. Právě tehdy si řekl, že by pro něj kolo mohlo znamenat víc než jen doplněk. Také si potvrdil, že ani výkonnost by pro něj nemusela být takový problém.
Všimla si toho i stáj Quick-Step, do které od prvního srpna 2021 nastoupil na stáž. Mimochodem, od olympijských her v Tokiu tehdy uplynulo jen pár dní.
„Zajímavý přesun,“ líčil tehdy legendární Bradley Wiggins, který taktéž kdysi chvíli vesloval. „Po fyzické stránce mají tyto sporty mnoho podobností. Pokud dokáže uplatnit motor, který má ze skifu, a shodí pár kilo svalů v horní polovině těla, může dokázat něco neuvěřitelného.“
JEŠTĚ NA VODĚ. Stříbrní Němci Jonathan Rommelmann a Jason Osborne (vpravo) v závodu dvojskifu lehkých vah na olympijských hrách v Tokiu.
Po sezoně se Osborne přesunul do development sestavy Alpecinu a letos se stal členem hlavního týmu.
V něm třeba v červenci skončil celkově druhý na slušně obsazeném závodě Kolem Rakouska. Až za ním byli Pavel Sivakov z Ineosu či George Bennett a Davide Formolo z UAE.
A teď je Osborne na Vueltě, své první Grand Tour v životě. Rychlý posun.
„Chci hlavně sbírat zkušenosti, je to pro mě pochopitelně něco úplně nového,“ povídal na startu. „Samozřejmě, že celková klasifikace by mě jednou lákala, ale teď mám hlavně týmové úkoly. Třeba bych jen nějaký den mohl zkusit zaútočit na etapové vítězství. To by byl sen.“
I kdyby nevyšel, jeho cesta už teď budí obdiv.
