Už když jsem zdálky spatřil šest takzvaných Rozdělovských věžáků v Kladně, okamžitě jsem pochopil, proč jsou chráněnou památkou, proč mají vlastní muzeum, které sídlí v krajním nejzápadnějším věžáku a proč jsou takový pojem.
Málem jsem si ukroutil hlavu. Jsou impozantní, jak šest rytířů, jak nějaké mrakodrapy z Ruska. A představte si, že mají i domovní znamení, jak někde v Nerudově ulici. „Poezie paneláků, šedejch zdí a metra vlaků,“ napadne mě verš bratrů Nedvědů.
Letní Praha s celou rodinou. Soutěž o vstupenky do zoo, na Hrad i na lodě |
Ale popořádku. Přicházím na unikátní prohlídku Muzea věžáků v Kladně. Postupně nás zavede do sklepa, do vzorového bytu a na střešní terasu. Nejsou to paneláky, jsou starší. Letos slaví 70. výročí, ten první se stavěl v roce 1953.
Rozdělovské věžáky se staly ikonou Kladna a jsou viditelné z mnoha míst středních Čech.
Architektem byl Josef Havlíček, kterého v Praze proslavil dům odborových svazů, řečený „první pražský mrakodrap“. Havlíček, to je ten, který navrhl přemostění Nuselského údolí jako řadu přesně takových věžáků, po jejichž střeše by vedla mostovka a jezdilo se tam. Nakonec máme jiný Nuselský most. Ale zpět do Kladna.
Kulisy jsou jasné. Píše se rok 1953. Rozdělov byl sice nedávno sloučen s Kladnem, ale ještě je tam holá pláň. „Bylo potřeba rychle vyřešit bytovou situaci v Kladně. Můj děda třeba dojížděl do Kladna z Mělníka. Proto byly navrženy rozdělovské věžáky. Muzeum jsme záměrně umístili do tohoto domu (nejzápadnějšího, krajního), protože se stavěl jako první a ještě se na něm nešetřilo,“ vypráví nám před dveřmi historička Gabriela Havlůjová, naše průvodkyně.
Každý dům má velkorysou vstupní halu, kde se prý hrál i fotbal.
Máme sraz před domem v podloubí a než skončí úvodní výklad, projde kolem nás několik nájemníků. Je to strašně zvláštní pocit, jít někam do muzea, kde zároveň normálně žijí lidé. Ve věžáku je 70 bytů a žije tam asi 200 lidí. Jejich potřeby pořád ovlivňují prohlídky. Muzeum už už chtělo zařadit do své prohlídkové trasy i prádelnu, ale pak se ukázalo, že ji ještě dva obyvatelé domu používají. „Dokonce jsme jim nabízeli, že jim koupíme automatické pračky, ale oni prosili, ať jim prádelnu necháme, že se tam i potkávají,“ vypráví průvodkyně.
Kdo déle vydrží v sušičce
Vcházíme do sklepní expozice, kde je vidět i model, podle kterého měl původně dům vypadat jinak. Měl mít půdorys písmena Ypsilon. A původně jich mělo být jen pět. Ale nakonec je jich šest – tři dostaly doly, tři hutě Poldi. Vedle je model věžáku ze stavebnice LEGO, která se v Kladně vyrábí, a stůl s urbanistickým modelem celé čtvrti.
Byla padesátá léta, kolektivismus jako řemen, a tak neomezenou vládkyní domu byla správcová, která bydlela v přízemí. Správcová – to bylo tehdy zaměstnání na plný úvazek, a dokonce na směny. „Lidé tehdy neměli klíče od domu, správcová je pouštěla na požádání. Už věděla, kdy končí směny a od opozdilců vybírala dvacet korun,“ říká Havlůjová.
I klíč od prádelny měla jen správcová a dochovala se tam předpotopní sušička. Až po její smrti prozradili její synové badatelům, že si klíč potajmu půjčovali od mámy a hráli si, kdo déle vydrží v sušičce.
My se jdeme ještě podívat do krytu civilní ochrany, který je také v podzemí a dochovaly se tam dobové nápisy, sprchy a kancelář „ředitele krytu“. Dokonce z něj vede chodba, která ústí mimo dům, kdyby se po bombardování sesul. „Na začátku války na Ukrajině nás hasiči šokovali, že s naším muzejním krytem pořád počítají a považují ho za funkční,“ usmívá se Havlůjová.
Ložnice vzorového bytu, který je také součástí prohlídkové trasy.
Kuchyně vzorového muzejního bytu
Když už jsme u toho kolektivizmu, dům má velkorysou vstupní halu s lampami jak odněkud z divadla, kde místní rošťáci hráli fotbal a vedou odtamtud dveře do bývalé kulturní místnosti. Promítaly se tu třeba filmy, takže zdejší život připomínal „kolektivní domy“, jaký se dochoval třeba v podobě litvínovského Koldomu. Dnes by se tomu terminologií 21. století řeklo „komunitní život“, ale tehdy se vše odehrávalo v rytmu budovatelských písní.
„Pařba“ na sluneční terase
Jedeme do muzejního bytu v šestém patře, který vypadá staromódně – ostatně zařízení z 50. let pochází z jedné kladenské pozůstalosti. Ale na druhou stranu, byt nepůsobí nějak chudě a asi i dneska by se tam bydlet dalo. Nemluvě o tom, že byty v těchto věžích jsou hodně světlé.
A na závěr přicházíme na sluneční terasu. Dřív tam obyvatelé měli běžně přístup a „pařili“ tam, jak by se řeklo dnešní terminologií, ale stalo se i pár tragédií, kdy někdo skočil nebo spadl dolů. I když to tedy není úplně jednoduché, protože zábradlí převyšuje průměrného člověka.
Návštěvníci muzea na střešní terase
A výhled? Úžasný. Kladno je těžko uchopitelné město, těžké na orientaci, slepené z několik vesnic, ale tady shora mu člověk aspoň trochu porozumí. Podobně jako Ostrava je překvapivě hodně zelené. Mimochodem lidé z Rozdělova dodnes říkají „směrem ke Kladnu“, jako by tu původní vesnici měli pořád trochu v hlavě.
Na závěr se snad sluší dodat, že kdybyste chtěli v Rozdělovských věžácích bydlet, museli byste se stát občany Kladna a zapsat se do pořadníku, protože jsou to městské byty, které se neprivatizovaly a jako památka už privatizovat nebudou.
