František Josef I. si tedy přál k Vánocům jen plechovku na sušenky. Jak na tom byli ostatní členové císařské rodiny?
Jeho manželka, císařovna Alžběta, přezdívaná v rodině Sisi, zdaleka tak skromná nebyla. Její přání Františka Josefa často šokovala. Když se jí jednou v dopise ptal, co by chtěla k svátku, odpověděla, že mu dává na výběr: buď kompletně vybavené sanatorium pro duševně nemocné, nebo mládě tygra, či medailon.
Pro osvětlení těchto přání – císařovna se velice zajímala o léčbu psychických poruch a stav ústavů pro duševně nemocné v monarchii považovala za naprosto nevyhovující. Co se týká tygra, milovala zvířata, zejména velká, a šelmu by nejspíše nechala umístit do schönbrunnské nebo pešťské zoologické zahrady. Jak očekávala, císař nechal vyrobit medailon.
Jak vypadaly takové „císařské Vánoce“?
Na štědrovečerní večeři nemohla chybět ryba. V té době se totiž ještě dodržoval adventní půst, který se podle křesťanské tradice zakončoval až půlnoční mší. Nesmělo se tedy servírovat klasické maso. Ryby tvořily výjimku. Co se týká druhů ryb, většinou to byl, stejně jako dnes u nás, kapr. Oblíbené u dvora byly ovšem i ryby mořské, a dokonce i mořské plody, které jsou v dnešních dnech častou pochoutkou na Štědrý večer především ve Francii. Ve staré vídeňské kuchyni se k rybě jedl obvykle salát z brambor a polníčku.
Kolik bylo chodů?
Sváteční hostina měla samozřejmě mnoho chodů, obvykle až třináct, kromě hlavního jídla se podávaly saláty, sýry, polévka, pečivo, kompoty, moučníky i císařovnina oblíbená zmrzlina. Přítomní si ze všeho ale často jen uždíbli. Císařovna jedla velmi málo, a tak sloužící museli odnášet její talíř při každém z chodů velmi brzy – a stejně tak rychle odnášeli i talíře ostatních stolovníků.
Plněná vydra či cigarety na stromku. Vánoce šlechtických rodů byly plné tradic |
A co dál? Zdobil se stromeček?
Ten představoval i v době vlády Františka Josefa I. celkem novinku. Do Rakouska se dostal tento zvyk z protestantských, respektive luteránských zemí, hlavně ze severního Německa, v první polovině 19. století. V císařském domě poprvé zazářil vánoční stromeček roku 1816. Jindřiška Nasavsko-Weilburská, manželka vojevůdce arcivévody Karla, bratra císaře Františka I., si dovezla tento zvyk ze své vlasti. I když se vdala za katolíka, směla si ponechat svou protestantskou víru a její tradice.
Tato dáma, které bohužel nebyl dopřán dlouhý život (zemřela v pouhých 32 letech, pozn. red.), ve Vídni způsobila zdobením stromku senzaci. Inspirovala i mnoho jiných šlechtických rodin a také měšťanské domácnosti. Na katolický venkov se zvyk zdobit stromečky, který údajně zavedl reformátor Martin Luther pro protestantskou církev už v 16. století, dostal až na začátku druhé poloviny 19. století.
Pro císařovnu Sisi byl Štědrý den zřejmě dost speciální, měla v ten den narozeniny.
Ano. Především ale proto, že Sisi velice ráda a bohatě obdarovávala druhé. To o ní psala už její tchyně arcivévodkyně Žofie. Jak v mládí, tak v pozdějším věku nakupovala velké množství dárků, dětem hračky i hudební nástroje, dospělým obrazy, vázy, starožitnosti, intarzované kusy nábytku, šperky, exotické ovoce a další delikatesy a suvenýry z cest. Také ráda dárky sama vyráběla, dceři Marii Valerii například k Vánocům sama namalovala mapu svého oblíbeného Uherska.
Děti císařského páru, když byly malé, dostávaly hračky, děvčata panenky, korunní princ našel pod stromečkem – na přání svého tatínka – většinou vojenské uniformy, bubínky a trumpety, aby si mohl hrát na vojáka. Oblíbenými hračkami pro malé děti byli houpací koníci. Když povyrostly, dostávaly často knihy, mapy a učební pomůcky.
KOMENTÁŘ: Byl jednou jeden poslední král. Bylo by nám dnes s Habsburky lépe? |
Můžeme si něco z vánočních tradic císařské rodiny vzít do současnosti?
Stromeček a kapr, popřípadě jiná ryba, byli symbolem Štědrého večera už za císařské rodiny a jsou i dnes. I když teď se v řadě domácností jedí na Štědrý večer spíše řízky. Mimochodem vídeňský řízek jídala císařská rodina také, i když ne na Štědrý večer.
Podle mého názoru to nejdůležitější je, aby se lidé k sobě chovali hezky, a to nejen o svátcích. Těm, kdo nemají takové štěstí, že mohou prožívat svátky s někým blízkým nebo alespoň se čtyřnohým mazlíčkem, přeji, aby si udělali radost třeba četbou nějaké knihy, která je bude bavit. Začala jsem psát knihy, abych si splnila sen a také abych udělala radost druhým a možná i oživila dávnou touhu lidí po cestování v čase i prostoru. Knihy obecně přinášejí lidem útěchu. A jak pravil Sisin oblíbený básník Heinrich Heine: „Jedni čtou proto, aby si zapamatovali, jiní proto, aby zapomněli.“
Jak složité je při psaní knih o císařské rodině sbírat materiály?
Hledat primární prameny není vůbec jednoduché, o to je to napínavější a zajímavější. Je veliká škoda, že celá řada dokumentů se nedochovala. Tak například mimořádně cenné dopisy dvorní dámy Janky Mikešové, v nichž popisovala své rodině cesty s císařovnou, byly zničeny za druhé světové války, a to bohužel jak v originále, tak ve všech svých kopiích.
Naštěstí můžeme čerpat informace například z deníků a pamětí jiných dvorních dam. Co se týká císařovniny korespondence, většina dopisů je v soukromých rukou jejích potomků a je badatelům nepřístupná. Řada císařovniných psaní byla zničena přímo na její žádost. Nicméně stále se objevují nové a nové prameny. Prozkoumána byla jen „špička ledovce“, a tak je stále co objevovat.
