Jste tady dnes jako kmotra knihy Veroniky Viewegové. Jaký vztah vás s ní pojí?
My se s Veronikou až zas tolik neznáme. Celý život jsme se poměrně dost míjely, ale víme o sobě. Veronika začala psát knížky, já jsem tu první přečetla, byla to taková jakoby autobiografická kniha, kdy jsem měla pocit, že se potřebovala vypsat z věcí, které se dějí. Pak mě poprosila, abych pokřtila tuto druhou knížku, a domluvily jsme se. Ta kniha se týká vztahů a masek, které bohužel hodně lidí nosí a chovají se raději tak, jak to od nich očekává okolí, než jak by jim to bylo přirozené. Podle mě je potřeba na to upozorňovat, aby člověk zkrátka byl trošku přirozenější, protože ono to stejně vyjde na povrch.
Co pomáhá vám osobně, když v sobě potřebujete zpracovat emoce?
Jsem hodně emotivní člověk. U mě je to asi sport. Bez něj bych se úplně zbláznila, protože potřebuju ty emoce dostat ven třeba touto formou. Já v sobě nic neudržím, na mně je hned vidět špatná nálada, dobrá nálada a nemám ve zvyku se přetvařovat. Ono je to hrozně úlevné, protože když člověk nemá tu masku, tak druhý ví, na čem hned je s vámi. Je to osvobozující. Dobře se s tím žije. Zkrátka bez těch masek.
Jak dlouho trvalo odžít si ten největší smutek po ztrátě Jiřího Menzela?
Víte co, ono to je tak strašně zvláštní věc. Tu díru po Jirkovi v sobě budu mít napořád, protože to je… Nikdo předtím mi neumřel. Jirka byl první a jeho osobnost byla prostě pro mě absolutně nenahraditelná. Není to tak, že to místo zaplácnu někým jiným, takhle to nemůže fungovat a nebude to fungovat. Takže pořád to ještě doznívá, jsou to dva roky. Mně vůbec nepřipadá, že jsou to dva roky, a pořád se s tím nějak snažím sžívat.
Ale naštěstí mám děti, a to je pro mě absolutně zásadní, protože ty mě drží, nenechají mě někde se trápit samotnou. Mám skvělého partnera Mirka Bártu, který je nesmírně trpělivý a hlavně tolerantní. Protože Jirka, ačkoli není, tak vlastně stejně je tady pořád v mnoha různých formách, vzpomínkách. Protože byl velkou osobností, tak je to na místě, a Mirek nežárlí a já si toho strašně vážím.
Filmový režisér Jiří Menzel
Už jste jako máma dostala od dcer přání Ježíškovi?
Jo, dva seznamy! (smích) Anča už z toho má hodně rozum. Bohužel ono se to u nás sejde tak, že obě mají během Vánoc i narozeniny. Takže to bude docela pro mě náročné, ale nějak to zvládneme.
Jak Štědrý večer prožíváte? A jste zručná kuchařka?
No kuchařka... Já ráda vařím. To jo, je to pro mě koníček. Kdybyste se mě ale třeba chtěl zeptat, jestli už mám naklizeno a výzdobu a jestli už peču – nemám nic. Máme doma bordel, nemám nic nazdobeno, nemám nic nachystáno, ale zase jsme šťastné. Ono to přijde, neprožívám to tolik ve smyslu těch příprav, protože jsem v šíleném kalupu a mám opravdu málo času. Naštěstí se už do toho zapojují děti, takže nějak to bude. Ale nejsem soutěživý typ, jako kdo napeče víc druhů cukroví. Jestli se zmůžeme na perníčky a linecké, tak to bude zázrak.
Žena si všechno nejlíp nakoupí sama, ale když po něčem zatoužíte, tak co vás potěší od partnera jako dáreček, když si ve skrytu duše na něco myslíte?
Teď jste mě zaskočil. Řekla jsem, že nemám tu masku, nepřetvařuju se. Nemám nic, po čem bych vyloženě toužila. Když jsem překvapená, je to rozhodně lepší, než si něco přát a pak být zklamaná. (smích) Po ničem zásadně majetnicky netoužím, co bych chtěla mít. Třeba mě Ježíšek něčím překvapí. Ale spíš mě potěší třeba společné zážitky, protože ty vám nakonec zůstanou. Jsou to zážitky ze života, kterým jaksi plujeme.
Jiří děti nechtěl. Pak litoval, že se nedožije jejich puberty, říká Menzelová |
V čem se teď ráda realizujete? V čem se najdete?
Jako pracovně? Mám práce dost. Naštěstí. Mám takový instalační výstavní systém, který pronajímám. Tím se živím. Ale zároveň ten systém využívám i pro výstavy, které děláme teď spolu s mým partnerem Mirkem Bártou. Byla to výstava Voda a civilizace, pak to byla Energie a civilizace, což jsou témata, která jsou strašně důležitá. Pro mě i pro lidi, proto ty reakce jsou tak dobré, jaké jsou.
Další výstava se bude týkat udržitelnosti, protože ta je stěžejní a důležitá. Vidíme to ostatně i teď na situaci, co se děje na Ukrajině, v Rusku. Jak jsme se najednou stali závislí na plynu. Je strašně důležité i pro naše děti, aby přemýšlely o tom, abychom co nejvíc věcí vraceli do přírody. Jsme první civilizace, která neumí vrátit většinu toho, co vyrobí, zpátky do přírody.
S výstavami cestujeme po republice. Byli jsme i v Bruselu, což bylo moc hezké. Baví mě dělat práci, která mě naplňuje v tom smyslu, že je pro lidi, je bez vstupného, má přístup na čtyřiadvacet hodin denně a že se k těm informacím jinak těžko dostali. Vždycky na tom pracuje celý tým a má to pro mě velký smysl.
Jak jste se naučila pracovat s mediální pozorností?
Ježíšmarjá, nenaučila. Nevím, co na to mám vůbec odpovědět. Já jsem do toho padla s tím Jirkou trošku jako do studené vody. Jak sám dobře víte, někdy je to příjemné a jsou situace, kdy to je nepříjemné. Ano, taky jsem je zažila.
15. června 2022 |
