Brzy se potřetí stanete matkou, jak se cítíte?
Je to samozřejmě rozdíl čekat miminko v šestadvaceti, to se narodil můj Kryšpín, nebo v sedmatřiceti, což je mi teď. Ať chci, nebo ne, vnímám, jak jsem od té doby zestárla, což je vidět hlavně na únavě. Koneckonců, ve svém věku spadám už do kategorie starších matek, o čemž také vypovídá lékařská péče a různá vyšetření, která se teď okolo mě točí.
Vaše děti přicházejí na svět v šestiletých intervalech, je to náhoda?
Pokud ano, tak je odněkud taková náhoda dobře řízená. (smích) Myslím, že je to celkem ideální stav. Předchozí dítě začne chodit do školy a já se můžu věnovat dalšímu miminku. Pro mě jsou těhotenství a porod navíc takový přirozený detox těla, jako bych se tím vším vždy znovu tak nějak narodila i já.
Jak zvládáte změny emocí, které těhotenství přináší?
Já jsem labilní jedinec celkem normálně, takže jsem na pocitové výkyvy zvyklá. Těhotenství je pak samozřejmě všechno ještě na druhou. Ale aby mě přepadaly nějaké obavy, to zase ne. Dokonce jsem tak nějak v klidu i v dnešní době, kdy na lidi doléhá ekonomická krize a válka. Možná je to i tím, že jsem věřící a mám důvěru ve vyšší smysl věcí.
Chodíte do kostela?
To ne, což by se asi nelíbilo mému dědečkovi, který celou naši rodinu touto cestou vedl. Ale s Bohem a třeba i s blízkými, kteří už tu dávno nejsou, si povídám hodně, hodně často.
Co ještě vám do života vštípil váš dědeček, profesor Václav Žilka?
Je toho hodně. Třeba zodpovědnost, dochvilnost i jakousi šetrnost. Já nic zbytečně nevyhazuji, nebo funkční věci zbytečně nenahrazuji novými a jsem dost alergická na plýtvání potravinami. Tohle se u nás neděje. Co se týká oblečení, mám to podobně. Těhotenské teď nosím znovu to staré, které jsem oblékala, když jsem čekala Kryšpína. Šaty na děti si různě vyměňujeme s příbuznými a kamarádkami, takže je klidně možné, že se ke mně něco, co jsem dávno někomu darovala na miminko, zase teď oklikou vrátí. Jsem prostě spořivá a pracovitá. Chudoby se zatím nebojím, dokážu se uskromnit, kdyby bylo třeba. Rozmary typu nakupování rozhodně netrpím, navíc hrozně nerada chodím do obchodů či obchodních center, kde je hodně lidí. Možná začínám mít nějakou sociální fóbii. (smích)
Čím to?
Můj život byl od mých nějakých dvaceti let hodně veřejný a tohle je asi důsledek. Sice by se mohlo zdát, že skrze Instagram je můj život veřejný dál, ale to je úplně něco jiného. Tam si to řídím sama. Poslední roky jsem se začala vyhýbat společnosti. Nejlíp je mi s dětmi na zahradě nebo u nás v lese. To mě naplňuje úplně nejvíc ze všeho.
Tohle se ovšem moc neslučuje s vaší image rebelky.
No vůbec! Málokdo mě zná a opravdu ví, jaká jsem uvnitř. Ale rebelka... No, to jsem možná byla ve dvaceti, ještě před dětmi, kdy jsem pařila a měla pár milostných románků. Ale dnes? Možná moje dnešní rebelství spočívá v tom, že rychleji mluvím než přemýšlím, což je možná i tak trochu zapřičiněno mým ADHD. Když se mi něco nelíbí, tak to prostě řeknu nahlas a klidně i do médií. Pokrytectví a licoměrnost se mi příčí snad nejvíc ze všeho! Často dost silně vnímám, že lidé s mými výroky ve skrytu duše souhlasí, ale irituje je, že oni si prostě nedovolí říct pravdu nahlas. A tak obrací svou vlastní zlost na svou zbabělost vůči mě. Ale věřte, že tohle mě opravdu netrápí. Jsem si vědoma toho, že kdybych občas mlčela, budu mít míň nepřátel. Jenže svůj nejbližší přítel jsem já a toho já nikdy nezradím.
O čem by se dalo tedy říct, že vás trápí?
Asi bych úplně neřekla, že mě to trápí, ale pomáhat potřebným je pro mě hodně důležité. Ubytovala jsem u mě doma dvě ukrajinské matky s dětmi, jen se tím nikde neprezentuji. Pomáhat je součástí mojí víry a samozřejmost, se kterou jsme u nás v rodině nikdy neměli problém. Dáváme, protože i nám je dáno. Jen se tím nechlubíme. Z prostituování na charitě se mi chce zvracet.
Čím umíte udělat radost vy sama sobě?
To bych se asi pořád opakovala dokola. Nejšťastnější jsem, když si zalezeme s dětmi do postele, vezmeme si tam sušenky a díváme se na filmy. Prostě jen tak jsme. Ale samozřejmě potěší mě i dobrá masáž nebo wakeboard, kterému se v sezoně věnuju, jak můžu. Chytlo mě to dokonce natolik, že jsem se chtěla přihlásit na mistrovství republiky! Našla jsem v tom sportu vášeň, kdy se díky soustředění dokážu naprosto odpojit od reality, což každý někdy potřebuje. A pak samozřejmě adrenalin, ten mě taky hodně baví. Proto bych asi nikdy nemohla dělat jógu nebo něco podobného, to bych asi umřela. (smích)
Co vás v současné době nejvíc živí?
Jsou to placené spolupráce právě na Instagramu. Možná by se někomu mohlo zdát, že tohle není práce, ale já jsem na telefonu minimálně osm hodin denně. Tohle jsou prostě možnosti naší doby. Musím svůj profil budovat, komunikovat se svou komunitou i klienty, vymýšlet pro ně zajímavé příspěvky. Zase tak jednoduchá, jak by se zdálo, moje influencerská profese rozhodně není.
Máte vybudovaný vlastní systém, jak svými příspěvky oslovit co nejvíc sledujících?
Pro mojí bublinu je ideálně postovat později večer nebo brzy ráno, protože 95 procent mých sledujících jsou ženy mého věku, které mají děti jako já. Takže sledovat sociální sítě mají právě čas, až když děti spí nebo když ještě spí. Jsou to prostě moje holčičky, jak jim říkám. A moje holčičky jsou to dokonce až do té míry, že když se u mě na profilu čas od času objeví nějaký hater, ony ho doslova rozcupují.
Moje holčičky se mimochodem jmenuje i váš pořad na TV Barrandov.
Ten vznikl z původního projektu s názvem Agáta Jaromíra Soukupa, který jsme společně s mým Jaromírem na TV Barrandov rozjeli. V začátcích mého těhotenství jsem ale musela na pár dní do nemocnice a tam mě napadl právě tento nový koncept, který se povedlo zrealizovat. Měla jsem prostě pocit, že na TV Barrandov chybí něco o ženách a pro ženy. Dramaturgii i obsah tvořím víceméně sama, v tom mám úplně volnou ruku stejně jako v tom, jak který konkrétní díl pojmeme. Buď vaříme, anebo si prostě jen tak povídáme.
Co vaše děti a sociální sítě?
Zatím je to otázka času. Kryšpín tenhle svět moc v oblibě nemá, Mia zatím žije TikTokem, ale větřím, že brzy tímto směrem exploduje! Jestli někdo podědil šoumensko-umělecké geny po všech těch svých rodičích, prarodičích a praprarodičích, tak je to v našem rodinném klanu jednoznačně ona.
Na dlani máte něco co připomíná dětské malůvky. Práce vašich dětí?
To si myslí snad každý, ale je to plnohodnotné tetování. (smích) Pro tetování mám slabost, poslední dobou jsem ho lokalizovala právě na dlaň. Tak si s tím hraju, a když mě to popadne a jsem poblíž nějakého tetovacího salonu, zaskočím tam a hned přibude něco nového.
Co stavíte na přední příčky svého žebříčku hodnot?
Kromě rodiny je to moje sebereflexe a dalo by se říct i ta moje sporná upřímnost.
Která setkání vašeho života byste označila za osudová?
Samozřejmě s Jaromírem Soukupem, s tatínky mých dětí a pak s Karlem Gottem. Úplnou náhodou jsem s ním a s jeho rodinou kdysi měla možnost strávit dovolenou ve stejném rezortu na Maledivách, a byla jsem tehdy opravdu okouzlená, jak laskavý a dobrý člověk to byl.
Dokážete jedním slovem říct, co máte na světě nejraději a čeho se nejvíc bojíte?
Děti, mámu a Jaromíra. A mámy.
