Nakonec všem případným kritikům zavřel ústa dokonale: ve vyřazovací části všech svých jedenáct startů proměnil ve vítězství. A zásadním způsobem se tak podepsal na zisku pátého mistrovského titulu pro HB Ostrov.
„Bylo to jedno z nejlepších play off, jež jsem zažil,“ pochvaluje si. „Říkám to asi i proto, že jsme vyhráli. To se vždycky hodnotí lépe.“
Jedenáct zápasů, jedenáct vítězství. To je úctyhodná bilance.
Je to slušné. (usmívá se) Mě nastartoval začátek, kdy jsem otáčel nějaké zápasy s Libercem a také první duel s El Niňem. To mě psychicky nakoplo. A finále, hlavně v Chebu, jsem hrál dobře. Já se moc často nechválím, ale musím říct, že v Chebu jsem zahrál fakt dobře. A jsem za to strašně šťastnej.
Když vaše výkony viděl manažer HB Ostrov Miroslav Jinek, nepřemlouval vás, ať v Havlíčkově Brodě nakonec zůstanete?
Byly tam nějaké fórky z mé i jeho strany. Já si z něho dělám srandu, že mě vyhodil. Pořád do něj reju. Ale ono to tak nebylo, my jsme se vzájemně dohodli. Protože tam byly věci, ve kterých jsme se nepotkali. Ale rozešli jsme se, myslím, úplně v pohodě. Vztah máme dobrý.
Připomeňte, o co šlo?
Chtěl jsem v Brodě pokračovat, ale jen hrát zápasy a trénovat v Aténách. Někdy to tak funguje. Ale Míra to chce jinak. Chce, abych klubu dával něco zpátky a trénoval tam. Viděli jsme to každý trochu jinak, ale já ho chápu. Nemůžu na něj říct křivé slovo. Jsem mu vděčný za to, co pro ping-pong dělá. A jsem rád, že jsem mu to mohl takto vrátit.
Stolní tenisté HB Ostrov oslavují mistrovský titul.
Takže nevylučujete možnost, že byste se do Brodu jednou mohl vrátit?
Nikdy neříkám nikdy, uvidíme, co přinese budoucnost. Protože je pravda, že v Čechách to Míra dělá úplně nejlépe. Co v Brodě dokázal, kolik na semifinále a finále přišlo diváků, jaká byla atmosféra, to je něco neuvěřitelného. Celé play off bylo fantastické, i v Chebu či na El Niňu. Strašně jsem si to užil a budu na to rád vzpomínat.
Už máte jasno, kam zamíří vaše další kroky? Vím, že jste uvažoval o trvalém přesunu do Řecka, odkud máte přítelkyni.
Já to budu mít trošku komplikovanější. Protože trénovat a bydlet budu v Řecku. Ale hrát zápasy budu v Dánsku. Na utkání budu létat. A protože je dánská liga otevřená, budu moct hrát ještě i jinde. O tom teď jednám.
Přesouvat se na zápasy z Řecka do Dánska, to není logisticky úplně nejjednodušší.
To je za rohem... (směje se) Ne, u mě je to tak, že než jsem přestoupil do Brodu, byl jsem šest let v cizině. Před covidem. Cestoval jsem někdy až moc, ale mně to nevadí. V Dánsku jsem ještě nehrál, aspoň poznám něco nového. Bude to pro mě nová výzva.
Když už mluvíme o Řecku, jaký je tamní život? Místní lidé jsou povahou někdy hodně v klidu, jindy však dokážou vyskočit jako čertík z krabičky.
Řekové jsou poklidnější, co se týká třeba přístupu k tréninku. Když se řekne, že bude od desíti, začíná v 10:20. Přijdou totiž v 10:15, s kafíčkem v ruce, v pohodičce. Já jsem byl zvyklej, že v deset je v deset. Ale tam to takhle nefunguje. (usmívá se) V tomhle je to klidnější. Co se ale týká prožívání zápasů nebo vyjadřování emocí, to jsou hodně vznětliví. Já jsem tam dva roky hrál, chodím tam s mým trenérem na fotbal. A co se tam někdy děje, to je úplná Bangladéš. Ale mně se to líbí.
Takže jste při možnosti přesunu do Atén neváhal?
Přítelkyně je z Řecka, hrála teď taky v Česku, ale vrací se domů. Rozhodli jsme se, že půjdeme spolu, protože já mám Řecko hrozně rád. Řekové jsou upřímní lidé, co chtějí říct, to řeknou. Máme se tam kde připravovat, v místním reprezentačním tréninkovém centru. Mně se život v Aténách moc líbí. Snad to budu říkat i za nějakou dobu.
Když jste zmínil emoce a fotbal v Řecku, nemáte někdy strach jít na zápas? Přeci jen, hrozí tam nebezpečí úrazu.
Můj první zážitek, když jsem přijel do Atén, bylo setkání s trenérem AEK. Říkal mi: Když půjdeš ven z haly, nechoď v našem klubovém tričku, převlékni se. Já jsem si říkal, proč. Za ty dva roky, kdy jsem tam hrál, a za další dva, kdy tam občas přicestuji za přítelkyní, to už chápu. Protože oni jsou taková paka... Jak v dobrém, tak ve zlém. Komu fandí, tomu dávají úplně všechno. Ale někdy jdou i totálně za hranu. Jsou horkokrevní, takže tam se může stát opravdu všechno.
Komu v Řecku fandíte?
Mě právě pobláznil ten AEK Atény. Hrál jsem za něj stolní tenis a hned ze začátku jsem k tomu samozřejmě neměl žádný vztah. Ale můj trenér a manažer mě pobláznili. Zajímavé bylo, že když jsem jim řekl, že bych se chtěl podívat na stadion jiného týmu, Panathinaikosu nebo Olympiakosu, nechápali to. Říkali, že tam za třicet let nebyli ani jednou. Pro ně je posvátné, když mají svůj tým. A s tím žijí. Ostatní ne že by je nezajímaly, ale nepůjdou se tam podívat.
Ani při venkovních zápasech?
Tam jsou zákazy. Fanoušci kvůli bezpečnosti nemohou na venkovní zápasy chodit. Zakázali to asi před osmi lety, protože se tam děla fakt zvěrstva. Takže chodí jen na domácí zápasy a jsou hrdí, nebo věrní. Žijí jen pro svůj klub.
Když mluvíme o Aténách, kdy se do nich přesouváte?
Už zítra (dnes – pozn. red). Pár dní jsme slavili, v úterý odlétám.
Mistrovské oslavy jsou většinou téma, které také stojí za zmínku.
No, já vám asi nemůžu říct všechno, co se dělo. Protože to bylo hodně zajímavé. (usmívá se) Zápas jsme dohráli ve čtvrtek kolem půl deváté večer a spát jsme šli v pátek ve tři odpoledne. Oslavy táhl náš benjamínek Radek Skála, to byl náš kapitán v oslavách. Skončili jsme v neděli, s tím, že už stačilo.
Nezamrzelo vás při loučení, že v Brodě končíte? Přeci jen, HB Ostrov má parádní bilanci: pět finálových účastí proměnil v pět mistrovských titulů.
Mě to mrzelo už v prosinci, kdy jsme se s Mírou nedohodli. Teď to mrzí o to víc, protože v týmu je dobrá nálada, všichni jsou v pohodě. Ale prostě to tak je, já to beru a čeká mě něco nového.
