Ondřej Zach: Ač se mi vzpomínky na jedničku i dvojku slévají dohromady, jsem zvědav, jestli budu u remaku po více než dvaceti letech odpálený alespoň z poloviny tak jako kdysi. Změnili jsme se my, proměnil se herní průmysl i akční hry, bude tak záležet, jak Remedy remake pojme. Ale mám v ně důvěru. V souvislosti s tím mi Martin Kaller připomněl, jak jsme se v dobové recenzi dvojky na Bonuswebu neshodli na hodnocení. Paradoxně obrazy z deset let staré trojky už si příliš nevybavuju, možná čas si ji opět zahrát.
Honza Srp: Pamatuji jak jsem před vydáním listoval německými herními časopisy a bylo mi jasné, že něco takového na domácím počítači nikdy nerozběhám. Na vlastní kůži jsem se k oběma dílům dostal až později a užil si je, že by však šlo o nějaké nadčasové dílo si nemyslím. Střílení bylo sice fantastické, ovšem bylo ho až moc, jedinou změnu tempa přinášely jen poněkud divné komiksové předěly (které doufám, že v remaku něco nahradí). Nejvíce se mi tak líbila trojka, která už se tak úzkostlivě nedrží pravidel žánru a je v ní vidět i jistá autorská invence. Na remake se ovšem těším maximálně, v moderní grafice budou ty přestřelky bezpochyby vypadat fantasticky. A na Remedy je spoleh.
Petr Zelený: Nebudu lhát, když řeknu, že jsem byl z prvního Maxe Payna úplně vedle, protože jsem si konečně mohl připadat jako Neo z Matrixu. Už jednička mě okouzlila svoji temnou atmosférou ve stylu noir a příběhem vyprávěným komiksovými panely. A taky nikdy nezapomenu na běh po tenké „červené čáře“, kde na konci čekalo děsivé překvapení. Dvojka mě bavila snad ještě víc, možná i kvůli femme fatale Moně Sax.
S odstupem mnoha let jsem si samozřejmě střihnul i dobrodružství už holohlavého Maxe v Jižní Americe. I když to byl vynikající kousek, tak už prostě na první dva díly minimálně atmosférou ztrácel. Hratelnost ale byla pořád prvotřídní. Jsem vážně zvědavý, jak bude Max Payne pro novou generaci (hardwaru i hráčů) nakonec vypadat.
 |
Honza Lysý: Vzpomínám na něj s láskou. Na jeho stylovost, na jeho mrazivou atmosféru, na jeho působivou akci. Víc už k tomu nebudu dodávat nebo bych z té nostalgie byl celý naměkko.
Jan Kouba: V době vydání Max Payna u mě stále přetrvávalo pobláznění Matrixem a jeho bullet time. Konečně jsem mohl ve hře dělat akrobatické kreace a u toho ve zpomaleném čase kropit haldy nepřátel. Můj sen o dokonalé akční hře se splnil. Max Payne ale přinesl mnohem víc, než pohled na kulky elegantně rozrážející vzduch. Měl i skvělou, temnou, v jistých chvílích i hororovou atmosféru a na svou dobu vynikající grafiku. Max Payne mě uchvátil podobně jako Matrix. Když jsme na druhém stupni ZŠ dostali v Českém jazyce za úkol napsat povídku, inspiroval jsem se právě jím. Doteď si z ní pamatuji jednu větu: „Broky se mu zahryzly do nohy jako zuby rozzuřeného dobrmana“. Ve svých 14 letech jsem samo sebou měl za to, že jde o mistrovské dílo. Učitel českého jazyka měl však jiný názor. Jedničku s hvězdičkou jsem nedostal. Prý to bylo na žáka základní školy příliš temné.
Ondra Martinů: Ze série her jsem hrál pouze dvojku, na kterou mám hezké vzpomínky. Ačkoliv to bylo v době, kdy mi ještě u her nešlo tolik o příběh jako spíš o samotný gameplay, tak jsem se u Max Payne 2 náramně bavil v obou ohledech. Ono zpomalení času během akce mělo opravdu pořádný „cool efekt“ a už se těším, až si to budu moci u remaků zopakovat a také doplnit znalosti prvního dílu. Nechci teď urazit skalní fanoušky série, ale vzhledem k mým spíše okrajovým znalostem her by mi ani nevadil nějaký volnější remake, jaký nedávno dostala třeba první Mafie.
Max Payne 3
Emanuel Svoboda: Na Maxe Paynea mám ty nejkrásnější vzpomínky. Bullet time jsem v době vydání této gamesy extrémně žral. Hra mi učarovala svým technickým zpracováním, hratelností, příběhem, prostě vším. Scéna s mrtvým miminkem mě ve snech děsí dodnes. Moc dobře si také vybavuji postavení hry v kontextu tehdejších konzolových válek. Hrál jsem na původním Xboxu, kde Max Payne běžel a vypadal o poznání lépe než na PlayStationu 2. Stejšnová verze byla vážně tragédie. I dvojka, která byla znatelně horší než jednička, mě bavila. Nesmím ale opomenout ani třetí díl, za kterým už nestojí studio Remedy, ale je taktéž velmi povedený. Max Payne v něm má navíc skinheadskou vizáž. A co se vzpomínek na tuto franšízu týče, nelze zapomenou ani na dobovou návštěvu kina s mým kamarádem Jaroslavem Chvalíčkem. Filmový Max Payne je skutečně totální odpad.
Honza Strachota: Když Max Payne vyšel, byl jsem zrovna študým chudentem a v rozpočtu na Maxe nebyl prostor. Měl ho ale někdo z mých známých, takže jsem první díl u něj rozehrál a vzpomínám si, že se mi hra náramně líbila, zvláště tehdy ještě neotřelá funkce bullet-time. Později, když se moje ekonomická situace zlepšila, tak už hra vypadala tak zastarale, že jsem ji znovu nerozehrál. Na remake se tak docela těším a nejspíš si ho pořídím. Snad se do něj nikdo nebude pokoušet natlačit nějakou politiku.
