Šestnáctimilimetrový film natočil v roce 1938 Kurtzův dědeček David při své cestě do Evropy, během které se vrátil i do svého rodného městečka Nasielsk poblíž Varšavy. Tamní židovská komunita před válkou čítala asi tři tisíce lidí, holokaust z nich přežila méně než stovka.
Na dobový filmový záznam se v rodině Kurtzových zapomnělo, Glenn Kurtz pak zachovanou digitalizovanou sekvenci v roce 2009 zaslal americkému Muzeu holokaustu ve Washingtonu.
„Věděli jsme, že je to unikátní. Ihned jsme s ním navázali kontakt a řekli mu, že pokud má originální film, určitě o něj stojíme,“ říká Leslie Swiftová, která v muzeu vede oddělení orální historie a audiovizuálních záznamů.
Muzeum materiál po restaurování a vyčištění umístilo na své internetové stránky, ale Kurtz v té době ještě vůbec netušil, kde záběry vznikly a kdo na nich je. Jeho dědeček do Spojených států emigroval jako dítě a zemřel ještě předtím, než se jeho vnuk narodil.
Dozvědět se podrobnosti byl dlouhý proces a z téměř detektivního pátrání vzešla v roce 2014 kniha Tři minuty v Polsku: Objevování ztraceného světa na rodinném filmu z roku 1938.
Většina komunity putovala do táborů smrti
Ještě dál nyní příběh posunula nizozemská novinářka a filmařka Bianca Stigterová, která natočila celovečerní dokument nazvaný Three Minutes: A Lengthening (Tři minuty: Prodlužování), v němž se snaží z krátké, přes 80 let staré sekvence vytěžit maximum.
Město Nasielsk, kde Židé žili dlouhá staletí, dobyly nacistické jednotky 4. září 1939, tři dny po zahájení německé invaze. O tři měsíce později bylo židovské obyvatelstvo nuceno se vystěhovat.
Poláci pálili slaměného Jidáše, nápadně připomínal karikaturu Žida |
Lidé nacpaní do nákladních vagónů cestovali tři dny bez jídla a vody do měst Lukow a Miedzyrzec ve východním Polsku, odkud pak většina z nich putovala do vyhlazovacího tábora Treblinka.
„Když se na to díváte, chcete na ty lidi křičet: utíkejte! Běžte pryč, rychle!“ říká Stigterová. „Víme, co se stane hned příští rok, a oni o tom samozřejmě nemají ani tušení. To těm záběrům dodává obrovskou tíhu. Není před tím úniku,“ dodává.
Pro Stigterovou je tento dokument režijním debutem, pracovala na něm pět let. Nejdříve vznikl v roce 2015 krátký filmový esej, později ho jeho autorka rozšířila.
Autorka ve filmu našla tváře 150 lidí
Film se celý odehrává uvnitř historických záběrů, které se stále znovu přehrávají, zpomalují, zastavují, přibližují a vracejí. Neobjeví se v něm tváře lidí, s nimiž vedla filmařka rozhovory, ale jen tváře těch, které kamera v roce 1938 nasnímala. Celkem Stigterová ve filmu našla tváře 150 lidí, a k některým z nich dokonce dokázala přidat jména a jejich příběhy.
Jedním z nich je Maurice Chandler, jeden z mála obyvatel Nasielsku, který válku přežil. Muže, kterému je přes 90 let, na záběrech poznala jeho vnučka v Detroitu. Chandler se narodil jako Mošek Tuchendler a kvůli holokaustu přišel o celou rodinu.
Znovuobjevený film mu prý umožnil vrátit se do dětství a dokázat svým potomkům, že „nepochází z Marsu“, jak ve filmu žertuje. Kromě toho pomohl identifikovat i sedm dalších lidí.
Polsko zašlápne nároky Židů. Na restituce chce uvalit časový limit |
Leslie Swiftová tvrdí, že Kurtzovy záběry patří ve filmovém archivu muzea k těm nejžádanějším, často je ale tvůrci používají spíše jako ilustrační sekvenci nebo pozadí při zmínce o předválečném životě Židů v Polsku.
V Kurtzově knize a dokumentu Stigterové je to naopak. Autoři se věnují materiálu dopodrobna a kladou si otázku: „Co to vlastně vidíme?“ stále dokola. Tím, že dokázali dát lidem jména a zpřítomnili detaily tehdejšího života, se jim podařilo vrátit obětem důstojnost a lidskost.
„Pracovali jsme jako archeologové, abychom z toho filmu získali co nejvíce informací. Zajímavé je, že v určité chvíli si řeknete, že dál už se nedostanete, že tady končíte. Ale pak objevíte něco dalšího,“ uzavírá Stigterová.
