Proti předešlým epizodám má finále dvě výhody. Jednak více prostoru dostává hrdinčin muž František Štěpán, jehož postava by vydala na samostatný barvitý životopis a v jehož roli výtečně stárne Vojtěch Kotek, jednak Ursula Straussová je z představitelek vladařky herecky nejlepší.
Pokračuje však původní ráz projektu, soustředěného spíše na postele než na politiku, pouze s tím rozdílem, že od Marie Terezie samé se milostné zápletky přesouvají k jejím potomkům. Zejména následník trůnu Josef si odbude hned dvě svatební noci, průpravu princů v nevěstinci nepočítaje.
Věcné plánování svateb u rodinného stolu, kde otec odmítá dělení svých dětí na „horší a lepší“ a ptá se po jejich štěstí, zatímco matka zkoumá sňatkový trh bez emocí, ryze z diplomatického hlediska, má zajímavé detaily včetně převýchovy dcery cíleně pro francouzský dvůr.
Ale vždycky znovu sága sklouzne k líbivosti ženského románku, kde Josefův souboj o reformy tvoří jen pozadí k jeho partnerským trablům včetně názorné lesbické aférky milované manželky se švagrovou. Přerod synova despektu k rodičům v uznání jejich zásluh pak působí příliš náhle.
Na druhé straně však právě rodičovský motiv v čele s tragickými ztrátami potomků poskytuje závěrečné části panovnické kroniky vůbec nejsilnější okamžiky. Takže loučení je nakonec vcelku důstojné, třebaže přezdobené doslovnými dobovými ornamenty.