Bach učí děti němčinu a stejnou službu poskytne i mladičké Kláře, dceři bohatého statkáře Grimma z druhého břehu řeky. Jednoho dne ji najde sedět na prahu svého domu. A rozvíjí se pozoruhodný příběh o lásce, nenávisti, zločinech i divech.
RECENZE: Když musí dítě sát krev. Zulejku otroctví nezlomí ani v pustině |
Ruská spisovatelka s tatarskými kořeny Guzel Jachina okouzlila před časem románem Zulejka otevírá oči a šanci na úspěch má i její nové dílo
Děti Volhy, které ve výtečném překladu Jakuba Šedivého vydalo nakladatelství Prostor. V Rusku se stalo druhým nejprodávanějším titulem roku a bylo zatím přeloženo do sedmnácti jazyků.
Čili světová pozornost mu nechybí – a oprávněně. Bach se s Klárou přestěhuje do majitelem opuštěného Grimmova statku, žijí zde celkem poklidným a láskyplným životem, a co se děje na protějším břehu, je nezajímá. Jen občas z výšky svého sídla vidí krvavé střety občanské války. Netuší, jak nová sovětská moc mění zaběhnuté pořádky ani že vznikla autonomní německá sovětská republika (zanikne v roce 1941, kdy Stalin nechá povolžské Němce deportovat).
Mléko za pohádky
Ale když Klára otěhotní a při porodu zemře, musí se Bach do Gnadentalu vydat. Potřebuje pro miminko mléko. Nejprve je krade, a když je přistižen, mění je se zvídavým hrbáčem Hoffmannem, místním představitelem bolševiků, zpočátku za pořekadla místních obyvatel a posléze za pohádky, které pro něj píše. A které jako by občas ovlivňovaly realitu: například když stvoří příběh o bohaté úrodě, mají ten rok v Gnadentalu rekordní sklizeň.
Děti VolhyGuzel Jachina přeložil Jakub Šedivý Prostor, 2021, 416 stran |
Roky ubíhají a holčička Anna roste. Mluvit neumí, protože Bach sám mluvit přestal a s jinými lidmi se nestýkají. Naučí ji to až Vasja, drobný zlodějíček, který se ve statku objeví a jehož se Bach ujme. Pak se při jedné ze svých cest Bach stane svědkem toho, jak vesničané rozhořčení násilnou kolektivizací Hoffmanna utlučou. Čas neúprosně plyne dál. A děti odcházejí.
Sám děj Dětí Volhy není příliš barvitý. Kouzlo knihy spočívá především ve stylu, nádherném jazyce líčícím život mezi mýty a skutečností a propletence svobody a útlaku.
A hlavně v psychologii hrdiny, který se z podivínského venkovského intelektuála mění v silnou osobnost schopnou rozhodovat o vlastním osudu. Guzel Jachina opět napsala velký román.
