RECENZE: Já už nejsem já, píše jedna Edna z Bohnic. Prášky, elektrošoky

Když se řekne Bohnice, má každý jasno: Léčebna! Obávaná psychina, blázinec, cvokhaus. Před rokem 1989 sem byli odkládáni mimo jiné ti, co nadšeně nemašírovali s režimem.

Z přebalu knihy Ženy z Bohnic | foto: Pointa

Po roce 1989 tady končí všichni, kdo mají nějaký problém s kategorií normality. Kdo si neví rady se sebou, s druhým nebo se světem vůbec. Dvanáctku takových případů napsala a složila do knížky Ženy z Bohnic jistá Edna Nová. A protože sama byla na přelomu let 2015 a 2016 pět měsíců jednou z nich, ví dobře, o čem mluví.

A mluví dost živě. Občas trochu afektovaně, světácky, jako když vyvolává novou jízdu na kolotoči; jindy však ztišeně, chápavě, málem básnicky. Nenapsala novelu, román, ale dvanáct samostatných portrétů. Putují před čtenářem jako apoštolové na orloji.

V druhém plánu pak knížka, necelá stovka stránek, popisuje samotný cvokhaus. Nová vidí léčebnu dost kriticky: z textů vypadávají adjektiva jako „otřesné“, „nedůstojné“, „hrůzostrašně zpustlé“. O sobě mluví jako o „pokusné myšičce, miláčkovi, co nekouše“. Proč? Tedy jako apoštolky, celá dvanáctka patří ženám: záchodové lejdy, fajnovce, psycholožce, éterické dívce, pivařce, ženské krev a mlíko. Vlastně by se měly psát s velkým písmenem, autorka je totiž vysoustružila jako jasné typy. A popisuje je typizovaně: z jakých tragédií a průšvihů do Bohnic přišly, co tam dělaly, co povídaly a jestli se s nimi vídala i poté, co léčebnu opustila.

Ženy z Bohnic

70 %

Edna Nová

S autorkou totiž nikdo nevedl dialog, nešel po příčině, nezajímaly ho kořeny jejích problémů. Jen se tlumily následky. Dost brutálně a nelidsky. Narvali ji plnými hrstmi prášků, a když nezabraly, přišly na řadu elektrošoky.

Když po necelém půlroce vyšla ta nebohá žena na svobodný vzduch, byla z ní „popelavá troska“ s děravou pamětí a zvláštně zpomalenou a otupělou osobností. Z blázince se vrátil někdo jiný.

Edna Nová

Autorka přispívá svými texty i na Blog iDNES.cz. Její texty najdete zde. 

„Já už nejsem já,“ říká Edna Nová na jednom z nejsilnějších míst knihy. I když spíš poloknihy, polotovaru. Autorka sice zvládla skvěle vykreslit kulisy, postavy – ale dál už s nimi nepracovala. Šla od toho. Žádný děj, žádný příběh se v Ženách z Bohnic nekoná. Přičemž potenciál tu je, a jaký.

Pseudonymní Edna Nová je sice po zkušenosti s psychinou nespolehlivá, možná trochu fantazírující vypravěčka, ale nadání má. Co to zkusit příště s plnokrevným románem? Bohnice jsou téma: věčné i vděčné. Pokud vás Edna zaujala, můžete se podívat i na její blog na portálu iDNES.cz.