Jan Kouba – Už nějakých dvacet let ujíždím na japonských duchařinách. Takže když jsem narazil před mnoha lety na netradiční survival horor Fatal Frame, zůstal jsem u něj doslova přišpendlený. Netradiční horor s prvky šintoismu a japonského folklóru byl něco jako splněný sen.
Emanuel Svoboda – Jednoznačně Resident Evil a Devil May Cry. Od původních dílů až po ty aktuální si drží obě série neuvěřitelnou kvalitu, mají skvělou hratelnost, grafiku a přicházejí s novými herními mechanismy. Obě jsou herními skvosty. Tedy až na pár Resident Evil spin-offů. Obě jsou také od Capcomu, což o tomto vydavatelském domu hodně vypovídá.
Ondřej Martinů – Japonským hrám z mého úhlu pohledu vede jasně Nintendo, moje nejoblíbenější je určitě Mario. Poslední díl Odyssey je naprostý herní skvost a jedna z mých nejoblíbenějších her vůbec. Jsem rád, že jsem s teď mohl díky kolekci 3D All Stars zahrát i skvělý Galaxy. Už se těším až bude remaster Galaxy 2 a příští rok také na 3D World.
Pokud bych měl ovšem přiznat jeden japonský „guilty pleasure“, tak je to Phoenix Wright, který jsem hrál jak na Nintendu DS, tak na PC. Vizuální novely mě nikdy moc nelákaly, ovšem teto „simulátor právníka“ mne umí pohltit. Jako oddychovka či zábava na dlouhou cestu je to ideální.
Petr Zelený – Na první dobrou mě napadá Yakuza, takže to asi bude ta pravá série. Ne že bych měl něco proti Final Fantasy nebo dalším kouskům ze země vycházejícího slunce, ale epos s potetovanými mafiány, kteří si libují v řezání (vlastních) prstů, je prostě čirá zábava. A nemluvím samozřejmě jen o bitkách v ulicích, ale především o spoustě ujetých vedlejších aktivit - mojí nejoblíbenější je správa nočního klubu plného krásných hostesek. A už se vážně těším, až si najdu čas a vyzkouším nejnovější díl s podtitulem Like a Dragon.
Jakub Žežule – Mám jich tolik, že se to snad ani nedá v krátkosti popsat, ale pokud mám jmenovat pouze jednu, musí to být nutně moje nejoblíbenější hra vůbec, což je původní Final Fantasy VII. Ta mě naučila vážit si her víc, než jen jako kratochvíle a v osobním žebříčku jí stavím výš než jakýkoliv film, knihu anebo seriál. Podobně silný vztah mám i k prvnímu Metal Gear Solid a také Resident Evilu 2. U druhého zmiňovaného je emocí sice méně, přesto se mi díky své intenzitě a „capcomáckým“ hrdinům nesmazatelně vryl do paměti. Na druhou stranu remake jedničky se stacionárními kamerami jsem hrál teprve nedávno a to hned několikrát, protože je minimálně stejně tak dobrý. Z poslední doby mě nejvíce do kolen poslala podle mě „nejsilnější hra posledních dvou dekád“ NieR: Automata a skvostný Bloodborne.
Dan Jarocký – Gran Turismo. Ačkoli to není jednoduché rozhodování, tak jako fanoušek závodních her musím zvolit sérii Gran Turismo. Zejména první čtyři díly nabízely ve své době bezkonkurenční kombinaci věrohodného a zároveň přístupného jízdního modelu, obřího vozového parku, robustní kariéry a fantastické grafiky.
Dodnes rád vzpomínám na první minuty ve třetím a čtvrtém díle. Trojka mě dostala svou fantastickou grafikou a čtyřka zase téměř nekonečným množstvím různorodých aut. I přes rostoucí konkurenci se vývojáři ze studia Polyphony Digital dokázali na špici udržet až dodnes. Uvidíme, co přinese chystaná sedmička.
Jan Lysý – Tak to je další velmi těžká otázka. Pro hry ze Země vycházejícího slunce mám už roky slabost a mezi mé oblíbené hry patří hromada japonských projektů mnoha žánrů, ale pokud bych musel vybrat jednu značku, tak to asi bude Street Fighter. Mým srdcovým žánrem jsou bojovky a právě série Street Fighter je jedním z pilířů žánru. Ano, možná někdo namítne, že ve srovnání s velkolepými japonským RPG hrami a podobnými monumentálním i projekty, je Street Fighter příliš „plochá“ zábava, ale jak říkám, bojovky jsou mou srdcovkou.
Ondřej Zach – Pro mě to jsou hry od Nintenda, zejména ty pod značkou Super Mario. Mají zkrátka něco, co mě na hrách bavilo tehdy v éře MS-DOSU. Pak mám dost rád Pokémony, konkurenční Yo-kai Watch či hádankářského Profesora Laytona. Letos mě dostala Yakuza: Like a Dragon s parádním příběhem, sympatickými postavami, zábavnými tahovými souboji a schopností skvěle kombinovat vážná témata s naprostými bizarnostmi. Také je to jasný důkaz, že život je RPG.
Jan Srp – Musím říct, že mě japonské hry většinou fascinují tím, jak jsou úplně jiné, málokteré mě ale ve skutečnosti baví hrát. Anime stylizace mi nijak extra nevadí, za to grindování nenávidím a po letním recenzování Xenoblade Chronicles, jsem se zařekl, že žádné JRPG už nikdy nechci psát. Mé nejoblíbenější japonské hry jsou asi ty, které se snaží vyrovnat těm západním a známé mechanismy jen ozvláštňují svojí podivností. Tak jak se to podařilo třeba The Evil Within nebo Death Stranding.
Ale abych nebyl jen oridnérní, moc rád vzpomínám na erotický horor s ovcemi Catherine a pak artové ICO. Což je paradoxní protože následující volná pokračování Shadow of the Colossus a The Last Guardian mě strašně nebavily. Asi je to tím, že na japonské hry musí mít člověk specifickou náladu a nedá se to nutit.
Michael Mlynář - U mě to záleží v podstatě jen na tom, která z mých oblíbených sérií má aktuálně venku nový díl. A protože značka Ace Attorney v posledních letech kdovíjak aktivní není, tak v tuto chvíli je na špici mého osobního žebříčku samozřejmě Yakuza.
