Budapešť mne naprosto překvapila. Měl jsem ji za místo, o kterém jsem si dříve myslel, že je jen obyčejné hlavní město jako každé jiné. No… více jsem se mýlit ani nemohl.
Každopádně, každé město světa je něčím jiné, něčím speciální a unikátní. A Budapešť je unikátní hned několika věcmi. Jedná se především o velkolepé místo – ano, takhle na mě zapůsobilo ihned po mém příjezdu sem. A v průběhu celého mého dvoudenního výletu jsem si udělal jasný obrázek, že v celé Budapešti není jediná nízká budova.
Z velké části mi vlastně toto středoevropské město připomíná New York nebo jiná americká cities. Možná je to právě ohromnou výškou většiny budov zde, možná je to typickými žlutými taxíky, které jezdí především v USA. Každopádně mě ohromilo.
Ale během poznávání centra jsem na druhou stranu objevil i malé, úzké uličky, jež mi zase navozovaly atmosféru typickou pro Itálii.
Takže… dovolte mi podělit se s vámi o moje zážitky z krátké, leč nezapomenutelné cesty do hlavního města Maďarska, státu proslaveného díky papričkám, guláši nebo tokajskému vínu.
Díky dnešním možnostem je cestování vlakem po celé Evropě prakticky samozřejmostí, a jelikož v dnešní době je to nejpohodlnější způsob dopravy, zvolili jsme s kamarádkou pro naši cestu právě vlak. Nebyla to destinace, která by byla extrémně vzdálená, jízdenky na přímý spoj byly levné a ubytování v centru města nás vyšlo na necelých 350 korun za jednu noc. Navíc, co doma, když máte poslední prázdniny před maturitou. Takže jasná volba.
Když jsme po čtyřhodinové cestě (z Brna) dorazili do hlavního města Maďarska, bylo něco málo po poledni. Samozřejmě nám po cestě strašně vyhládlo a v hostelu byl náš pokoj zarezervován až od dvou hodin odpoledne, což vedlo k jediné variantě – dostat se do centra a najít nějakou slušnou restauraci.
Parlament v Budapešti je majestátní. A osvětlený večer ještě více než ve dne.
Odpoledne, po vybalení věcí a zorientování se v „pavlačovém domě“, tedy v místě našeho ubytování, už byl čas jen na jedno. Vyrazili jsme objevovat krásy námi nepoznaného hlavního města země pálivých papriček. Začali jsme samozřejmě s tou hlavní turistickou atrakcí Budapešti, tedy s Parlamentem.
Jakmile nás naše nohy donesly k této majestátní budově, zkoprněl jsem úžasem. Takhle velkolepou stavbu jsem snad ještě v životě neviděl. Něčím mi připomínala ruské stavby z 18. nebo 19. století. (To už vlastně máme tři země v jednom maďarském městě – vysoké budovy jako v USA, úzké uličky jako v Itálii a velkolepý parlament podobný stavbám v Rusku.)
Sotva co jsme se rozloučili s Parlamentem, uvítala nás řeka Dunaj, která nás doprovázela až k historickému dlouhému mostu. Když jsme přecházeli most, abychom se dostali na pravý břeh, došlo nám, jak je Dunaj široký.
Dlouhý most přes Dunaj spojuje levý a pravý břeh města.
Budapešť nezklamala ani tam. Čekal na nás Budínský hrad, na který jsme vystoupali po svých. Poté, co jsme si pomaličku obešli celý Budínský hrad, přečetli si něco o jeho historii a samozřejmě se vyfotili u zídky s výhledem na řeku a Parlament, jsme se dostali na tramvajovou zastávku. Odtud jsme vyrazili ke Gellertově hoře se sochou na vrcholu známou jako Citadela.
Poté jsme opět nasedli do tramvaje a zamířili pod tzv. Rybářskou baštu, tedy majestátní stavbu z počátku 20. století. Poté jsme se již nechali autobusem a následně metrem svézt na levý břeh, konkrétně k náměstí Hrdinů, jež je opravdu obrovské a na kterém se tyčí památník Tisíciletí.
Za zmínku však také stojí téměř až pohádkový hrad zvaný Vajdahunyad, který byl postaven uprostřed parku a jenž je obklopen krásným jezerem.
Po večeři jsme vyrazili tentokrát do „noční“ Budapešti. Už po příjezdu nás absolutně nadchlo místní Budapest Eye, tedy velké kolo podobné tomu londýnskému. Řekli jsme si: „Když už jsme tady, jdeme na to…“
Výhled na všechny památky, jež jsme navštívili za denního světla a které byly nyní zlatě osvíceny, byl za jasné noci dechberoucí. Po vystoupení jsme si již jen užívali procházku osvícenou Budapeští. Na pobřeží to v tomto městě po večerech dost žije. Bohužel, všude bylo plno!
Dorazili jsme tedy opět k Parlamentu. Pokud se mi zdál ve dne za svitu slunce nádherný, v noci byl něco jako sídlo bohů v ráji. Oproti tomu v menších ulicích v centru byla tma a nikde ani živáčka. Skončili jsme v předzahrádce jednoho baru, kde jsme den zakončili drinkem.
Druhý den měl být podle našeho plánu volnější a nenáročný na chůzi. Vstoupili jsme do něj úžasnou snídaní v podniku Brunch, který se specializuje na snídaňové menu. A opravdu, tak znamenité americké lívance jako v Budapešti jsem ještě nikdy a nikde nejedl.
Pokud jste v Budapešti, nesmíte rozhodně zapomenout navštívit proslulý trh v Central Market Hall. Seženete zde vše typické pro Maďarsko – tokajské víno, pálivé papričky, mletou papriku, klobásky, ale i spousty a spousty dalších věcí a suvenýrů. Pro mě osobně zde mají nekonečně mnoho sběratelských magnetek, které jsme si okamžitě s kamarádkou zakoupili. Pořídili jsme i dárkové balení mletých paprik. Je ale třeba projít celý trh a srovnat ceny. Je možné, že u jednoho stánku stojí stejné zboží jednou tolik co u druhého stánku.
Nicméně bylo už dávno po poledni a my měli obrovský hlad. Chtěli jsme něco originálního, a právě to nám nabídl Karavan. Tedy místo se spoustou pojízdných občerstvovacích vozů, které byly skvěle nazdobené. Taková forma budapešťského street foodu.
Pak už však byl čas se s Budapeští rozloučit. Město plné chutí, vysokých budov, úzkých uliček, majestátních staveb a velkolepých výhledů se mi vepsalo do paměti již napořád. Takže, jak jsem si při vstupu do vlaku řekl: „Nashle příště…“
Hrad Vajdahunyad v Budapešti je jako z pohádky.
