I dnes, ve svých 38 letech, se stále dokážu cítit jako to nadšené, šestileté dítě, které se nemůže dočkat rána - těšící se, co nového den přinese. I dnes, jako maminka tří dcer, občas potřebuji zavčasu a rychle odejít do lesa – zvláště, když je třeba zastavit myšlenkový běh či udělat skvělou věc pro blaho rodiny: nechat všechny a všechno být.
Jako žena mnoha umů plnící potřeby a přání své i blízkých se umím bleskurychle sbalit a odjet kamkoliv s dětmi na víkend, jakmile ucítím touhu poznat nové místo. Ta dychtivost něco nového poznat, vidět, a především prožít - tam vždy byla, je a nejspíš bude. Za tento dar vděčím mým rodičům i prarodičům.
Už jako batole mne nosili v zádové krosně po kopcích, vozili na Javorník na saních a kočárek často stával na čerstvém vzduchu, u babičky pod Javorníkem, či alespoň na balkóně. A když už jsem uměla chodit, šup se mnou rovnou do terénu. Jezdívali jsme na dovolené na Slovensko, převážně do Vysokých Tater. Když jsem v pubertě šťastně mávala z vrcholu Kriváně, myslela jsem si, že jsem vítězkou turistické olympiády.
Mnohokrát mne po několika hodinách stoupání potkalo setkání sama se sebou. Ta slabší z nás se mne často snaží přemluvit, abych si odpočinula, či to rovnou obrátila „domů“. Jednoduše řečeno, ty monology v hlavě, když jsou v dohledu všude kolem jenom šutry či kopy sněhu – odkrývají velmi zajímavé místo v duši člověka. V ty chvíle jsem vždy moc ráda, že někde z hlubin vyvěrá dravost, tužba dojít k cíli. A když jde člověk bok po boku s opravdovým přítelem, který jej povzbudí, je kamenitá cesta rázem mechovější.
Jako náctiletá jsem jezdila stopem po Evropě a navštívila asi dvacet zemí. Ráda také užívám atmosféru evropských metropolí, ale ten pocit míru a vděčnosti z té krásy a lásky k přírodě i životu zažívám vesměs převážně na horách či v hustém lese.
Nejvýše, kam jsme s manželem vystoupali, byla nejvyšší hora Španělska - vrchol vulkánu Pico del Teide (3718 metrů nad mořem) na ostrově Tenerife na Kanárských ostrovech. Zde jsme viděli východ slunce a ten pohled mě navždy oslnil. V té výšce, při pohledu na promítající se stín vrcholu sopky v krajině, se vkrádal pocit chladu v těle, síry ve vzduchu, a zároveň obrovské záře v srdci. Nepopsatelné.
Náročný výstup, zdlouhavý, ale také kouzelný, byl na nejvyšší vrchol Korsiky, Monte Cinto, (2706 metrů nad mořem). Po dobu asi jedenácti hodin chůze jsme potkali jen dva lidi.
Mezi naše nejoblíbenější a nejvíce vyhledávané lokace patří ovšem Rakousko a Slovensko. S manželem milujeme skály a lezení. Tudíž via ferrata je nám velmi blízká. Dachstein, Hohe Wand, RaxAlpe, Martinské hole, Skalka, Kysel’ jsou poměrně snadno dostupným cílem. Člověk se dostane do míst a výšek, o kterých se běžnému turistovi může jen zdát.
I s dětmi jezdíme na Slovensko. Děvčata znají Nízké, Západní i Vysoké Tatry, Malou Fatru. Důležité pro mne je dělat, co těší mne. Věřím, že díky vzoru - lásce a odhodlání jít za svými sny a užívání si radosti nejen z pohybu, předáváme s manželem dalším generacím to nejcennější. Ve výškách, v hustém porostu, stejně tak jako při tanci, se cítím neskutečně svobodná a šťastná. Co víc si přát?
A můj sen? V bližší době si moc přeji jet do Švýcarska – a alespoň očima obdivovat Matterhorn. Až budu stařenkou, přeji si bydlet v horách. V nějaké chatičce s nádherným výhledem na kopce, ideálně se kochat západy slunce. Nereálné či bláhové? Vůbec ne. Zatím se mi plní vše, co si přeji.
