RECENZE: Ubíjející Bush vysáli z rocku všechnu jeho vzrušivost a vášeň

Američtí Bush byli díky prvním dvěma albům Sixteen Stone a Razorblade Suitcase jakž takž relevantní v první polovině devadesátých let, ale jejich novinka The Kingdom je zastihla jako ryzí anachronismus.

Britská kapela Bush v době vydání alba The Kingdom | foto: Facebook kapely Bush / Trvn photography

Upřímně, ona celá ta „postgrungeová“ vlna, která mimo jiné vyplavila obludnosti jako Nickelback, nestála za moc a Bush v roce 2020 jaksi nechtěně, ale přesně dokumentují proč.

Předně je to naprosto bezpohlavní, zaměnitelná a uniformní hudba pro všechny a pro nikoho. Jakože drsné kytarové riffy, chlapácky chraplavý zpěv a za každou cenu chytlavé refrény. Skladatelská invence nulová, The Kingdom neobsahuje jediný slušný nebo z šedivé masy průměru vyčnívající nápad.

Už od úvodní Flowers On A Grave to celé zní jako podkres pod závěrečné titulky nějakého generického akčního bijáku. Že jejich skladba Bullet Holes zní ve třetím díle Johna Wicka, budiž bráno jako symptomatické. A že jde o vykrádačku U2 a jejich Bullet The Blue Sky, už snad ani nestojí za povzdechnutí.

The Kingdom je velmi zoufalá deska, u níž náročnější posluchači propadnou depresi už u druhé skladby The Kingdom. Tak strašně předvídatelná, nevzrušivá hmota, z níž jako kdyby se zcela vytratila podstata rockové hudby, se prostě nedá vydržet.

The Kingdom

30 %

autor: Bush

Ani jako podkres v nějakém bigbíťáckém baru. Vše je velmi profesionálně zahráno, ozvučeno, zazpíváno, ale není v tom ani špetka jakékoliv jiskry.

Deska nemá vrcholů ani propadů – nese se v jedné šedivé rovině. Je ubíjející a nevzbuzuje v posluchači vlastně žádné reakce, krom naprosté rezignace. Kdyby to alespoň bylo něco křiklavého, kýčovitého, přehnaného... Ale Bush jsou na The Kingdom tak strašně sešněrovaní a konvenční, až nestojí ani za to, aby je člověk z duše nesnášel.

Grunge byl do značné míry generační záležitostí. Ve zvuku Alice In Chains, Soundgarden nebo Pearl Jam, nemluvě o Nirvaně, rezonovalo něco, s čím se frustrovaní teenageři v devadesátých letech dokázali ztotožnit.

Ta hudba k nim mluvila jazykem, kterému rozuměli. Bush oproti tomu jen gestikulují a papouškují něco již dávno a mnohem lépe vyřčeného. Jejich modelového fanouška, je-li takový, si při vší snaze nedokážu představit.