Míříme na jih, do Patagonie, do města Ushuaia, které je startovním bodem našeho ročního putování po legendární dálnici spojující oba americké kontinenty. Než se však do nejjižnějšího města na světě dostaneme, nesmíme minout jednu zastávku – vesnici Villa Baviera.
Nic vám to neříká? To skoro nikomu. Její dřívější jméno bylo Colonia Dignidad a pojí se k ní příběh plný lidského utrpení.
Zvenku ráj, uvnitř peklo
Místo bylo založeno po druhé světové válce komunitou německých imigrantů a od roku 1961 je vedl Paul Schäfer, bývalý příslušník wehrmachtu, který po válce působil jako evangelický kněz. Z Německa ale musel uprchnout kvůli obvinění z pedofilie.
Navenek působila Colonia Dignidad jako soběstačná zemědělská komunita. Na 300 obyvatel pracovalo na okolních polích, v kravíně, mlékárně, drůbežárně nebo pekárně. Němci zde také zřídili nemocnici, ve které poskytovali bezplatnou péči lidem z okolí. Zdánlivě idylka.
Realita však nemohla být odlišnější: tresty, mučení, popravy. Schäfer nechal osadu o rozloze 13 tisíc hektarů obehnat vysokým plotem s ostnatým drátem a kompletně ji izoloval od okolního světa. Útěk z kolonie byl takřka nemožný. Ani ti, kterým se podařilo dostat se až na německou ambasádu do 400 kilometrů vzdáleného Santiaga de Chile, neměli vyhráno. Schäfer tam měl své konexe, takže uprchlíky okamžitě vraceli zpět, aby byli tvrdě potrestáni.
V době Schäferova teroru se Colonia Dignidad těšila výhodám ze strany chilské vlády, například nemusela platit daně. Také měla výdělečné aktivity, jako prodej štěrku z nedalekého dolu, který sloužil k výstavbě chilských silnic.
Ploty s ostnatým drátem obklopující pozemky Villa Baviera
V roce 1973 proběhl v Chile vojenský převrat: demokraticky zvoleného prezidenta Salvadora Allendeho vystřídal generál Augusto Pinochet. Zavedl v zemi vojenskou diktaturu a v Colonia Dignidad probíhaly výslechy jeho odpůrců. Pod osadou se nacházela síť tunelů, kde byli zajatci mučeni a popravováni.
Se svržením Pinochetova režimu bohužel teror v kolonii neskončil. Až v roce 1995 byl Schäfer obviněn ze sexuálního zneužívání dětí. Uprchl do Argentiny, kde se skrýval devět let. V roce 2005 byl odsouzen za zneužití 25 dětí k 20 letům vězení. Po pěti letech za mřížemi zemřel ve věku 88 let na srdeční selhání.
Skanzen pro turisty
Obyvatelé kolonie se najednou stali předmětem nejen vyšetřování chilské vlády, která na pozemku našla celý arzenál zbraní, ale i zájmu novinářů lačných po šťavnatých reportážích. Zhruba polovina lidí se rozhodla vrátit do rodného Německa a na život v Chile zapomenout. Ostatní zůstali a po letech bez televize, rádia nebo kalendáře chtěli zapadnout do moderní společnosti.
Villa Baviera je nyní populárním místem pro svatby.
Jenže jak? Vesnice se otevřela turismu. Pod novým názvem Villa Baviera se snaží o propagaci německé kultury. Z bývalého velitelství je nyní útulný hotel s restaurací, ve které si můžete objednat vídeňský řízek nebo domácí jablečný mošt. Dokonce se zde pořádá i Oktoberfest.
Dopsaná kapitola
V kolonii jsme strávili tři dny. Sami jsme areál projeli na kole, ale protože se do některých míst nesmí, rozhodli jsme se pro placenou prohlídku. Ty zde probíhají pouze v němčině a španělštině. Průvodkyně však záhy pochopila, že v těchto dvou jazycích bychom se toho moc nedozvěděli, a domluvila nám prohlídku se svým anglicky mluvícím manželem.
Gunter přijel do Colonia Dignidad společně s rodiči a devíti bratry v roce 1960. Rodina byla ihned rozdělena, tak jako ostatní. Od pondělí do neděle tvrdě pracoval – na poli, v dílně, jako člen bezpečnostní hlídky. Se slzami v očích mluvil i o trestech, sedativech a elektrošocích, kvůli kterým přišlo mnoho lidí o možnost mít vlastní děti.
Tváře původních obyvatel Colonia Dignidad vystavené v muzeu
Přestože někteří obyvatelé nejsou turisty v kolonii nadšení, Gunter má jiný názor: „Je těžké se vyrovnat s minulostí a nemožné zapomenout, ale my se chceme soustředit na to krásné, co se nám zde podařilo vybudovat.“
Malý jelen, pomalý strom
Po návštěvě Villa Baviera jsme potřebovali pár dní v přírodě. Vyjeli jsme proto do národního parku Tantauco na ostrově Chiloé, který byl založen v roce 2006, aby ochránil ohrožený druh cypřiše Pilgerodendron uviferum. Pomalu rostoucí strom byl téměř vymýcen v minulém století kvůli vypalování lesů a těžbě dřeva.
Pohádkový les v NP Tantauco
Obnova je velmi náročná – od doby, kdy strom vysemení, trvá dva měsíce, než sazenička doroste do výšky tří centimetrů. Navíc až 80 procent sazenic okoušou pudu jižní, nejmenší jeleni na světě, kteří v národním parku Tantauco žijí.
Park se dá přejít pouze pěšky po jedné ze dvou dálkových tras, na které správce pustí pouze osm lidí denně. My jsme se rozhodli pro pětidenní přechod 52 kilometrů dlouhé stezky Sendero Transversal. Padesát kilometrů za pět dní? Pohoda, ne? Smáli jsme se a s klidem vyrazili první den až pozdě odpoledne.
Loď v osadě Inio, národní park Tantauco
No, nebyla to selanka. Uvítal nás neprostupný les, hluboké bažiny a stovky krvežíznivých ovádů. Odměnou za dřinu nám ale bylo pozorování říčních vyder nebo Darwinových lišek a v neposlední řadě pak procházka lesem, který jako by vystoupil z knih J. R. R. Tolkiena. Z osady Inio, kde cesta končí, jsme se do civilizace plavili pět hodin lodí, z níž je někdy možné spatřit tučňáky, delfíny nebo tuleně, a když má člověk velké štěstí, tak i plejtváky obrovské.
