Anarchista Tresca: Nevraždili jsme, ale plánovali to
Carlo Tresca se angažoval i v radikálních odborech Industrial Workers of the World. Na snímku stojí, s bradkou, po boku ikonického odborového lídra „Velkého“ Billa Haywooda.
Nepřímá je úloha, kterou sehrála skupina pro speciální úkoly Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD) v případě Carla Trescy. Italského Američana, anarchisty, publicisty a především kritika kapitalismu, stalinismu i fašismu. A newyorské mafie navrch. Muže, jehož vedla zkušenost, svědomí i společenské podmínky a politické rozvahy k postojům, kvůli nimž si vždy našel velmi nebezpečné nepřátele.
Vydával listy Il Proletario, La Plebe, byl členem americké Italské socialistické federace, stal se zakládajícím členem a lídrem radikální odborové organizace Industrial Workers of the World, Průmysloví dělníci světa, přestoupil k anarchistickým pozicím.
Brojil proti nacionálně-socialistickým stranám, fašismu, který se pod taktovkou Benita Mussoliniho rodil v zemi, kde se narodil. Kritizoval také tmářskou diktaturu ordinovanou masám věřících z Vatikánu. A ostře se vyhrazoval proti stalinismu. V roce 1937 jako člen Deweyho komise zprostil všech obvinění Lva Trockého. Zasadil se o to, aby Stalinův největší protivník nemusel, alespoň oficiálně, žít jako vyhnanec na věčném útěku.
Plány sovětských stalinistů poté zkřížil ještě jednou, když se snažil o prošetření únosu Julie Pointsové. Sufražetky a odborářky, americké komunistky, která „zmizela“ z New Yorku v době, kdy se veřejně rozhodla odhalit tvář stalinských čistek. A nadto se Carlo Tresca pustil i do souboje s mafiánskými organizacemi, které se snažily etablovat v dělnických odborech.
Nepřekvapí tedy, že v hrobě by statečného radikála viděly leckteré síly. Tresca byl dlouhodobě v hledáčku vrahů z NKVD a několik pokusů o to, aby jej její agenti sprovodili ze světa, se jim nejspíš přičíst dá. Většinou to byly „nehody“ s auty, které jej chtěly srazit. Měl štěstí.
Smrtící ránu mu nakonec v lednu roku 1943 zasadil nájemný zabiják mafie Carmine Galante, řečený Cigáro. Agenti Sovětského svazu byli podle všeho dobře informováni o tom, že objednávka na vraždu vzešla od mafiánského bosse Vita Genovese, který se tou dobou ukrýval v exilu na Sicílii, Vraždou nepohodlného kritika fašismus se chtěl zavděčit Mussolinimu. Stalinističtí agenti to nejspíš věděli, potřebu zasáhnout však přirozeně necítili.
Proč Trescu do výčtu zařazujeme? Vražda, kterou lidé z NKVD nakonec nespáchali, jasně demonstrovala výraznou akceschopnost stalinistických zpravodajských sítí hledat si a kontrolovat cíle v zahraničí. Propracovaněji rukopis činnosti NKVD jde vyčíst z dosud neobjasněné sebevraždy Waltera Krivitskyho, který zpravil Západ o chystaném podpisu Molotov–Ribbentropova paktu.
Trockij: Stalinova odpůrce zabil cepín
Lva Trockého zabil vrah najatý stalinistickým režimem v Mexiku.
Hlavní sovětská tajná služba Výbor státní bezpečnosti, která se nesmazatelně zapsala do historie pod třípísmennou zkratkou KGB, byla založena 13. března roku 1954. Vraždící ruce však do zahraničí natahovalo stalinistické impérium již předtím. Jednou z nejvýraznějších akcí byl atentát na Lva Davidoviče Bronštajna (Trockého), k němuž došlo 21. srpna roku 1940 v Mexiku.
Přirozeně to nebyla první politická vražda, do níž byli sovětští stalinističtí kati zapleteni, předcházely jí například vraždy anarchistů a marxistických disidentů při španělské občanské válce. Byla to však výrazná demonstrace stalinistické síly proti svému hlasitému kritikovi.
Dirigentem zkázy se na přímý Stalinův popud stala NKVD, která v Mexiku vytvořila hned tři na sobě nezávislé pracující buňky agentů usilující o Trockého rychlou likvidaci. Snadno to však nešlo. Sovětským politbyrem proklínaný exulant s maximálním štěstím přežil úklady najatých zabijáků v březnu roku 1939 a s pomocí strážců se dokázal ubránit i zteči, vedené proti domu jeho hostitele v květnu 1940. Smrt si jej našla až napotřetí.
Vrahem byl Ramón Mercader, který se úspěšně vydával za levicově smýšlejícího občana Kanady, proto mu povolili vstoupit do Trockého chráněného zázemí. Tam na něj v čítárně zaútočil připraveným horolezeckým cepínem a smrtelně jej ranil. U soudu dostal za brutálně spáchanou vraždu dvacet let kriminálu. Z Moskvy mu poslali čestný Leninův řád za dobře vykonanou práci. Po odpykání trestu atentátník nějakou dobu pobýval i v Československu.
Rebet a Bandera: v hlavní roli jedovatý plyn
V roce 1941, za okupace Ukrajiny nacisty, byl Lev Rebet ministrem, dokonce vykonával premiérskou agendu. V srpnu onoho roku ho však zatklo gestapo a skončil v koncentračním táboře.
Lev Rebet byl kritikem stalinismu z docela jiného těsta než Carlo Tresca. Spisovatel byl zarytým antikomunistou a za druhé světové války také významným ukrajinským ultranacionalistou. A to obnášelo spolupráci s okupační silou, německou nacistickou armádou. Jeho politické přesvědčení a řečnický talent z něj brzy učinily klíčového člena ukrajinského vládního kabinetu. To se psal začátek července 1941, netrvalo však dlouho, než se z něj stal premiér. Na postu nesetrval dlouho, už o dva měsíce později ho zatklo gestapo. Další tři léta strávil v koncentračním táboře Sachsenhausen-Zellenbau. A přežil.
Po válce se pohyboval západní Evropou, domovem mu byla Vídeň, Salcburk a pak Mnichov. Na Východ nemohl, coby zrádce by na něj čekala jistá smrt. Šance na poklidné stáří mu výrazně snižovala i jeho přepestrá publikační činnost, spoluřídil trojici vlasteneckých časopisů.
Zpravodajci z obou stran želené opony jej popisovali jako „nejvýraznějšího myslitele ukrajinského exilu“, krajně angažovaného za osvobození Ukrajiny od sovětské nadvlády. A to v Moskvě stačilo k vydání povelu na provedení atentátu. Když však Rebet umřel 12. října 1957 při výletu do Mnichova, zprvu se zdálo, že jeho skon byl zcela přirozený.
Pravda vyplavala na povrch o čtyři léta později, když na Západ přeběhl agent KGB Bogdan Stašinskij. A doznal se, že měl na svědomí jak smrt Rebeta, tak i dalšího, neméně významného ukrajinského ultranacionalisty Stepana Bandery. Oba atentáty vykonal na přímý pokyn nejvyššího velení tajné služby.
A to zbraní jako z arzenálu špionážních filmů, tlakovou pistolí, která rozprašovala oblak toxického plynu. Kyanidový oblak působil na netušící oběť extrémně rychle, jen se nesměl nadechnout samotný vrah.
Stašinskij však navzdory svému přiznání neměl pro americkou rozvědku valné ceny, a tak jej vydala k potrestání do západního Německa. Za dvojnásobnou vraždu dostal osm let.
Dvojitý agent: ztráta korunního prince
Do příběhu Artamonova-Shadrina zasáhl i pozdější ředitel KGB Oleg Kalugin. V roce 1981 zajistil, aby v jednom sovětském časopise vyšel článek Nepotřebné koně se střílejí, že?, který tvrdil, že Artamonova-Shadrina zabila CIA, když zjistila, že pracuje zase pro sovětskou stranu.
Pokud Stašinskij neměl pro západní zpravodajce velkou cenu, operativní hodnota Nikolaje Fedoroviče Artamonova byla pro Zpravodajskou ústřední službu CIA nevyčíslitelná. A pro FBI a další rozvědky také. Artamonov, který později přijal novou identitu a říkal si Nicholas Shadrin, byl důstojníkem sovětského vojenského námořnictva. A ve svých sedmadvaceti letech se stal vůbec nejmladším kapitánem torpédoborce v celé rudé flotile.
Hvězdnou kariéru mu však pokazila láska. Během pobytu v Gdaňsku se zamiloval do Ewy Gory. A rodina jeho polské lásky byla, z hlediska politické spolehlivosti, zapsána na černé listině. Ewa nebyla příhodnou partií pro muže, který znal tajemství sovětských ponorek, jaderného potenciálu sovětského loďstva, sílu flotil i klíčové informace o vojenských přístavech.
Jenže Artamonov si to vymluvit nenechal a v roce 1959 uprchl i se svou milou do Švédska. Pochopitelně se o něj zajímaly západní agentury, dvojici nabídly azyl ve Spojených státech. A v Americe, už jako Shadrin, s nimi někdejší stalinistický prestižní důstojník ochotně spolupracuje. Dokonce dostal práci na úřadu námořní rozvědky a pracoval pro Obrannou zpravodajskou agenturu (DIA), trochu tajemnější sestřičku CIA.
Život bez adrenalinu mu nebyl souzen. A aby se jeho osud zamotal, v roce 1966 jej oslovil agent KGB, s tím, že všechno špatné je odpuštěno. Pokud se tedy se svou starou vlastí hodlá podělit o zpravodajská tajemství, k nimž má nyní přístup.
Shardin naoko souhlasil a s pověřením amerických tajných služeb svůj kontakt zásoboval různě upravenými zprávami. Byl zrádcem i hrdinou, dvojitým agentem, účastnil se spousty riskantních operací, při odhalování špionů spolupracoval i s FBI. Jenže v prosinci 1975 musel vycestovat za novým pověřencem KGB s krycím jménem Igor do Vídně. A tam beze stopy zmizel. Navždy. Američané jej podezřívali z další zrady a zpětného přeběhnutí.
Že byl Artamonov-Shadrin cestou na schůzku svým kontaktem unesen a během aktu zemřel, se dozví až o několik let později. KGB plánovala jeho transport k „hloubkovému vytěžení“ do Moskvy, ale tam nikdy nedorazil. Injekčně podaná droga, která mu byla vpravena do těla, aby se stal vláčnějším a ochotnějším vypovídat, mu způsobila srdeční zástavu.
Georgi Markov: ricinový projektil a deštník
Georgi Markov se stal ze straníka kritikem stalinistického režimu.
Byly časy, kdy se Georgi Ivanov Markov počítal mezi zapálené členy Bulharské komunistické strany a patřil k osobním přátelům Todora Živkova, generálního tajemníka a vůdce Bulharska. Po smutném létě v roce 1968 s tím byl konec a krátce po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa Markov emigroval na Západ. Usadil se v Londýně a cítil se tu v bezpečí. Pracoval pro radiové stanice Svobodná Evropa, BBC a Deutsche Welle a patřil k hlasitým kritikům východního bloku. Proto na něj měla spadeno jak bulharská, tak sovětská tajná služba.
Zabit byl 7. září roku 1978, při odchodu z redakce. Na autobusové zastávce ucítil slabé štípnutí, které považoval za bodnutí komára. Netušil, že na něj někdo vystřelil speciální projektil. Dutou kovovou kuličku naplněnou ricinem. Jedem, proti němuž není léku. Dodnes není úplně jasné, jestli KGB dodala zbraň i s atentátníkem, nebo se jen podílela na organizaci vražedné akce. Markov každopádně nepřežil.
Za zbraň, která měla do jeho těla otrávenou střelu vpálit, byl dlouho považován upravený deštník. O podezřelé manipulaci s deštníkem jednoho z lidí čekajících na zastávce totiž vypověděl na policii. Vyšetřování se však nakonec přiklonilo k závěru, že nápadné jednání mělo spíše jen sloužit k odvedení jeho pozornosti. Nicméně „bulharský deštník“ není úplnou fikcí. Agenti KGB ho prokazatelně použili při zpackaném pokusu o vraždu disidenta Vladimira Kostova v pařížském metru téhož roku.
Georgij Okolovič: muž, jehož vrah změnil názor
Georgij Okolovič se snažil svrhnout stalinistický režim z exilu.
Patřil k exilovým lídrům ruských antikomunistů, byl předsedou Národní aliance ruských solidaristů. Náhradním domovem se mu stal Frankfurt. A právě tady, na chodbě před svým bytem, zažil Georgij Okolovič v roce 1954 schůzku se smrtí.
Měla nevšední průběh. Nejprve slyšel slova: „Georgiji Sergejeviči, přišel jsem za vámi z Moskvy. Ústřední výbor komunistické strany Sovětského svazu přikázal vaši smrt.“ Jenže poté nenásledoval výstřel ani bodnutí nožem: „A já nemohu dovolit, aby se to stalo.“
Vrah KGB si totiž atentát rozmyslel a rozhodl se přeběhnout na Západ. Už delší dobu prožíval deziluzi, vlastenecký zápal z něj vyčpěl. Nechtěl být řezníkem strany. Proto agent Nikolaj Choklov nezmáčkl spoušť speciálně upravené zbraně s tlumičem, maskované v krabičce od cigaret.
Choklov přitom nebyl zrovna malá ryba ani začátečník. Za sebou měl praxi z NKVD, promyšlené atentáty páchal už za druhé světové války, podílel se na politických vraždách a čistkách. Byl nositelem vyznamenání Hrdiny Sovětského svazu a oddělení KGB pro zvláštní úkoly jej počítalo k nejspolehlivějším mužům na špinavou práci.
Okolovič nakonec šťastnému zvratu uvěřil a svému vrahovi zprostředkoval setkání s agenty z CIA. Pro ně byl cenným úlovkem, protože jim prozradil spoustu užitečných informací o sovětských zpravodajských sítích na Západě. Na několika veřejných tiskových konferencích pak popisoval, jak východní tajné služby pronikají na Západ a jaké prostředky používají k likvidaci politických odpůrců. Bita však byla jeho rodina, skončila ve vězení. Sovětský svaz selhání svým agentům neodpouštěl.
Nikolaj Choklov: káva s radioaktivním materiálem
V kauze Alexandra Litviněnka byla smrtícím prostředkem radioaktivní káva.
Případ Choklov byl natolik závažný „proval“ stalinistické agenturní práce, že se Sovětský svaz rozhodl u represí rodiny svého bývalého agenta nezůstat. Přeběhlíka bylo třeba pro výstrahu zlikvidovat. Jak? Otravou thalliem, podaným nejspíš v šálku kávy. V kronikách zpravodajských služeb bývá tento atentát označován za první příklad vražedného použití radioaktivních materiálů.
Bylo štěstím, že vyslaní vrazi 13. oddělení KGB, tedy z oddělení speciálních úkolů, ještě nedávno Choklovi kolegové, s nimi neuměli úplně dokonale pracovat. Podaná látka měla pomalý nástup a oběť si včas všimla varovných příznaků. Pohotoví západoněmečtí lékaři, zpravení o možné diagnóze, použili příhodnou léčbu i krevní transfúze a Choklov úklady o svůj život ustál. Poté emigroval do Spojených států, kde studoval a později přednášel na univerzitě. Publikoval několik knih o temném vlivu KGB na dění ve světě.
Jeho kauza je nápadně podobná mnohem čerstvějšímu případu z roku 2006. Tehdy byl podobným způsobem zabit Alexandr Litviněnko, bývalý agent KGB a její následovnice FSB. Ten si dovolil z exilu ve Velké Británii kritizovat politiku ruského prezidenta Vladimíra Putina a informoval o politických vraždách. Jeho kávu někdo dochutil radioaktivním poloniem 210.
Lisa Steinová a další: únosy s drogovou příchutí
Waltera Linseho sovětské tajné služby unesly a popravily. Jeho minulost je však poskvrněna účastí při árizaci židovského majetku za Hitlera.
Posezení s přáteli u kávy mělo přijít draze také Lisu Steinovou, pracující pro americké propagandistické rádio RIAS v západním Německu. Plán, nastavený KGB v roce 1955, byl ve svých obrysech prostý. Agent tajné služby, vystupující jako přítel Steinové, jí měl nabídnout na rozloučenou cukrátko. Vylepšené o koňskou dávku skopolaminu. Látku, která sice dokáže v menších dávkách vyvolávat euforii, ale v silnější koncentraci může být smrtící.
Steinová měla zkolabovat cestou z kavárny domů. Případně ji zemdlenou a omámenou měli přímo z chodníku agenti KGB naložit do svého vozu a přepravit na Východ. K dalšímu zpracování.
Jenže skopolamin nezabral dostatečně rychle a Steinová zvolila jinou trasu. Únosci na ni čekali marně. Doma se jí přitížilo a po 48 hodin byl její stav velmi vážný. Lékaři v nemocnici nakonec odhalili příčinu jejího zhroucení a dokázali včas podat protijed. Případ se nedostal do médií. Západní zpravodajské služby však konečně pochopily, že disidenti a exulanti ze Sovětského svazu nejsou ani za železnou oponou v bezpečí. A že organizace východních tajných služeb, spoluřízené operativci z KGB, mají zatraceně dlouhé ruce.
Únosy lidí nepohodlných socialistickému zřízení se v průběhu padesátých let staly nedílnou součástí repertoáru KGB. Příkladem může být únos Bohumila Laušmana roku 1953 z Rakouska, na kterém se vydatně podíleli agenti české Státní bezpečnosti. Zemřel v ruzyňské věznici, na srdeční selhání, pravděpodobně v důsledku podání halucinogenních drog.
Sovětské tajné služby, ve spolupráci s východoněmeckou Stasi, také roku 1952 nechaly zmizet německého právníka Waltera Linseho, který odhaloval světu podrobnosti o porušování lidských práv v SSSR, o pracovním táborech a gulazích. Byl popraven ve vězení Butyrka.
Josif Broz Tito: neposílejte další zabijáky
V pracovně Jozifa Broze Tita visel Stalinův portrét, sovětský vůdce mu však usiloval o život.
Ne každá operace připravovaná KGB byla úspěšná. Snahy o diskreditaci a likvidaci Karola Józefa Wojtyły, tedy budoucího papeže Jana Pavla II., skončily jen u splétání sítí. Nedošlo ani k realizaci vraždy herce Johna Waynea. Atentát, jehož cílem bylo demoralizovat protivníka, neměl podle všeho šanci na úspěch.
Selhaly i pokusy o navrácení nebo likvidaci Vladimira Petrova. Ten vedl operace KGB při sovětské ambasádě v Austrálii a v jeho gesci bylo zajistit, aby nedocházelo ke zběhnutí agentů na druhou stranu. Nakonec zběhl sám. Tedy i s manželkou, kterou se pak KGB pokoušela nalákat a unést zpět na Východ. Sovětskou rozvědku ztráta agenta, který přežil stalinské čistky, pamatoval ředitele NKVD Genricha Jagodu, Nikolaje Ježova i Lavrentije Beriju, a dokázal tak vykreslit celou historii fungování moskevských tajných služeb, velmi mrzela.
Naprostou kuriozitou se pak stal dopis, který byl nalezen po roce 1953 ve Stalinově pozůstalosti. Psal jej Josif Broz Tito, jugoslávský prezident.
Text byl výmluvný: „Přestaň už posílat své lidi, aby mě zabili. Už jsme jich chytili pět, jednoho s bombou a dalšího s puškou. Jestli nepřestaneš posílat své zabijáky, pošlu do Moskvy jednoho já. A posílat druhého muset nebudu …“ V poválečných letech se totiž Tito stal ze spojence nebezpečným odpadlíkem, který razil svou vlastní cestu socialismu, nezávislého na centrálním vedení Moskvy. Podle všeho přežil nejméně dvaadvacet pokusů o atentát.
