Za normálních okolností by se v těchto dnech dostávaly přípravy na natáčení nového životopisného snímku o jednom z nejproslulejších podnikatelů v české historii Tomáši Baťovi pozvolna do cílové rovinky. Producent filmu a střihač Adam Dvořák však bude muset na první klapku připravovaného snímku s pracovním názvem Baťa počkat o něco déle, než měl původně v plánu.
„I kdybychom měli pohromadě všechny peníze, stejně bychom nemohli začít,“ říká a odkazuje tím na potřebu získat ještě značnou část z plánovaného 85 milionového rozpočtu. Když připočte dopady koronavirové krize na filmový průmysl a nejistotu kolem získání různých grantů, je jasné, proč většina příprav nyní stojí.
O to víc se tak v těchto týdnech Adam Dvořák ponořuje do historie a ještě hlubšího poznávání světa Tomáše Bati. „Když si člověk pročítá různé prameny, vidí, že osud tohoto obuvnického impéria je poznamenán několika krizemi. Společnost z nich ale vždycky vyšla silnější. Její expanzi pomohlo nastartovat zlevňování, což je lék, který u filmu naordinovat nemůžeme, i tak je ale zajímavé hledat v Baťově příběhu jisté paralely s dneškem,“ zamýšlí se zkušený producent, který má na kontě osm celovečerních snímků včetně dobového velkofilmu Lidice, na němž se podepsal rovněž jako střihač.
Podnikatelský fenomén
Tomáš Baťa byl v tehdejším podnikatelském světě zvláštní úkaz. Boty například zkoušel sám na sobě, a aby celý testovací proces zrychlil, nosil na každé noze jinou. Ne vždy ovšem vše funguje na sto procent, a tak i v největším obuvnickém závodě vyrobili čas od času vadné kusy. „V rámci svých jednotek měli zaměstnanci motivaci k co největší produktivitě. Přesto občas vyrobili nějaký zmetek. Kdyby se na to přišlo, museli by na chybu doplatit ze svého,“ líčí Dvořák.
A tak se občas stávalo, že tyhle nepovedené kusy zakopávali pracovníci na pozemku továrny. „Nešlo o to, že by někde zakopali čtyři páry bot. Představte si, že odlijete nějaký velký konstrukční díl, který má pět šest metrů, váží několik tun, a ono se to nepovede. Takové věci se ještě dodnes nacházejí v zemi na bývalých pozemcích Baťových závodů právě proto, že se lidé báli, aby jim ztráta nebyla stržena z výplaty,“ vysvětluje. Podobnými perličkami je příběh slavného českého továrníka protkaný.
Žiju s příběhem filmu
Filmového producenta na něm však fascinovala ze všeho nejvíc jeho schopnost pozitivně motivovat lidi. „I to je svým způsobem aktuální téma. V rámci éry zlevňování se například stalo, že Baťa předstoupil před své pracovníky a řekl, že jim sníží mzdu o čtyřicet procent. Dovedete si něco takového představit?“ ptá se Dvořák, ale hned si i odpovídá: „Dnes možná vlastně i ano. Každopádně tehdy jim řekl: Společnost buď skončí, nebo vaše mzda klesne o 40 procent, ale budu vám ztrátu revanšovat tím, že vám ve svých prodejnách dám základní potraviny za nákladové ceny. Fenomén toho být ‚baťovec‘ byl tak silný, že lidé i s takto drastickým opatřením souhlasili a věřili v něj,“ vypráví se zájmem filmař, který má pro historická témata slabost, byť dobové snímky nejsou zdaleka jedinou položkou v jeho střihačské a producentské filmografii.
„Když děláte komedii, je to levnější a možná leccos probíhá víc v poklidu. Navíc když na filmu pracuju jako střihač, tak se nálada z plátna přenáší i do střižny. Díváte se na ten příběh a žijete v něm, což je v případě komedie fajn. Když jsem ale například dělal na Lidicích, tak se deprese příběhu dostávala i přímo do střižny,“ popisuje. V případě Bati nic takového nečeká jednak díky charakteru příběhu, ale i díky skutečnosti, že v době, kdy dojde na střih, z něj už opadne stres, který bude zcela jistě prožívat coby producent, a to nejen kvůli dodržení mnohamilionového rozpočtu.
Adam Dvořák■ Narodil se 6. prosince 1973.  |
Právě rozpočty dobových projektů se tradičně pohybují v podstatně jiných sférách než v případě komedií a dramat ze současnosti. O tom se ostatně Adam Dvořák přesvědčil před lety, když vznikal již zmiňovaný snímek Lidice s Karlem Rodenem. Tehdy v závěru fáze shánění peněz na film oslovil veřejnost se sbírkou.
Nabídl také lidem možnost zahrát si ve snímku jako neplacený komparz výměnou za zážitek vidět se na stříbrném plátně a pozorovat při práci Karla Rodena. Nevylučuje, že na podobný scénář dojde i v případě Bati, i když projekt je o poznání komornější.
„Pro Lidice jsme potřebovali ohromný stotisícový dav. Pomáhali jsme si tehdy efekty, i tak ale přišly tři a půl tisíce lidí, což bylo skvělé,“ vzpomíná.
Pro historický film, ať už se odehrává v jakékoliv době, je zásadní, aby ji zobrazil co nejvěrněji. Autentičnost má ale podle Dvořáka své limity. „Největší problém, který jde filmovými triky vykompenzovat jen velmi špatně, je to, jak lidé dříve vypadali a jak vypadají dnes. Můžete odstranit z obrazu cedule a dráty, obstarat si stará auta, můžete zasypat povrchy silnic, protože cesty byly prašné nebo dlážděné… Poradíte si s lecčím, a kde to nejde, pomohou vám triky. U lidí je to ale něco jiného,“ vysvětluje Dvořák s tím, že divák si na druhou stranu už zvykl vídat současné typy v historických úlohách, a vlastně to i svým způsobem vyžaduje.
Rytíř ze středověku nemůže vypadat jako kulturista
V amerických filmech to podle něj jde někdy až do extrému, když je to na plátně samá modelka a model. „Lidé dříve pracovali a také cvičili jinak. Jejich postava byla namáhána spíše jednostranně a podle toho také vypadali. Středověký rytíř může na plátně vypadat jako statný kulturista s vyrýsovanou figurou, ale ve skutečnosti měl do takového předobrazu hodně daleko,“ líčí Dvořák.
Filmová fikce má však své kouzlo a některým historickým dobám dokázala dodat dokonce i šmrnc, díky kterému si je dnes idealizujeme. Jedním příkladem za všechny jsou westerny. Skuteční pistolníci se od těch, které známe z filmů, dost lišili. „Chlapi, kteří od sebe stáli deset metrů, se do sebe ve skutečnosti často ani netrefili. Střílet totiž pořádně neuměli, protože náboje byly extrémně drahé. Nemohli si někde trénovat na plechovkách nebo sklenicích, jak to známe z plátna,“ líčí.
„Takže když se dva chtěli opravdu zastřelit, buď k sobě museli jít blíž, nebo na sebe museli vysypat úplně všechno, co kde měli schované po kapsách. Umíte si představit, že by se něco takového natočilo do filmu? (smích) Vidíte, vlastně ani nechceme, aby všechno bylo tak autentické,“ uzavírá producent.
Baťa je náš, tvrdí IndovéRoli jednoho z koproducentů filmu Baťa, v němž ztvární titulní roli Martin Hofmann, by například kromě Kanaďanů měli sehrát také Indové. Právě k Indii měla totiž společnost pod vedením Tomáše Bati poměrně intenzivní vztah, který přežil dodnes. „V současnosti představuje Indie v podstatě nejsilnější část baťovského impéria,“ říká Dvořák s tím, že na úplném začátku zájmu českého podnikatele byl, velmi zjednodušeně řečeno, plán obout bosou zemi. „To bylo v době, kdy člověku vystačilo pět párů bot za život. V současnosti už by taková strategie byla poněkud mimo. Každopádně dnes má v Indii Baťa kolem čtyř a půl tisíce prodejen, což se s Českou republikou nedá srovnat,“ líčí producent chystaného filmu Adam Dvořák. „Zajímavé také je, že v Indii si myslí, že vedle společnosti ‚Tata‘ je i společnost ‚Bata‘ – jak se kromě Česka a Slovenska všude jinde ve světě říká, jejich. Když jsem mluvil s naším indickým koproducentem, říkal mi, že jejich filmové hvězdy se fotily na festivalu v Cannes v prodejnách Bati jenom proto, aby řekli: Podívejte, i tady je kus Indie,“ dodává pobaveně Adam Dvořák. |
