Pokud už máte zkušenosti s volným terénem a nechcete šlapat pouze po sjezdovce, která vede z Tatranské Lomnice na Skalnaté pleso, vydejte se do tatranských kopců ze Starého Smokovce.
Z něj můžete vystoupat po širší zasněžené asfaltce nebo zelené turistické značce, která vede víceméně paralelně kolem silnice a pozemní lanovky, až do malého turistického střediska Hrebienok (1 285 m).
Ledový Notre-Dame
Tam na všechny zájemce čeká jedna z největších zimních atrakcí – Tatranský ledový dům. Každý rok bývá v obřím klimatizovaném stanu postavený unikátní ledový palác, vytesaný z průsvitného ledu, letos v podobě katedrály Notre-Dame. Jde o příjemnou kulturní zastávku při výstupu do hor, vstup je navíc zdarma.
Z Hrebienku poté pokračujte po tatranské magistrále (červená turistická značka) kolem Rainerovy chaty do ústí Velké Studené doliny (je tam rozcestník).
Odtud se vydáte na cca dvacetiminutové stoupání směr Zamkovského chata (1 475 m). Po cestě vás čeká malý dřevěný most s Obrovským vodopádem, který malebně dokresluje okolní krajinu.
Ze Smokovce až na „Zamku“ zdoláte převýšení 470 metrů, průměrně zdatnému sportovci zabere stoupání cca 1,5 hodiny. Záleží, kolik času strávíte na Hrebienku na ledové atrakci.
Filmársky žlab
Ze Zamkovského chaty je možné pokračovat dále až na Skalnaté pleso a odtud pohodlně sjet dolů po sjezdovce až do Tatranské Lomnice, my jsme se ale rozhodli zůstat na chatě. Po obědě totiž vyrážíme na jinou stranu, a to po značené turistické trase (zelená) do Malé Studené doliny směrem k Téryho chatě (2 015 m).
Cesta vede převážně kolem Malého Studeného potoka, po pravé východní straně jsou krásně nasvícené vrcholky Lomnického hřebenu a ze západu nás chrání Prostřední hřeben, za kterým se schová Velká Studená dolina.
Malá Studená dolina je terasovité údolí, jehož délka činí přibližně 4,5 kilometru. Docházíme až do tzv. Filmárskeho žlabu, který vede z Malé Studené doliny do Lomnického sedla (2 196 m) a je v zimě oblíbeným terénem právě pro skialpinisty. Na tomto místě se v roce 1970 točil první lezecký slovenský film Medená veža, proto se tomuto žlabu říká Filmársky.
Žlabem můžete vystoupat až do Lomnického sedla, a sjet dolů ke Skalnatému plesu, nebo se nahoře otočit a užít si nastoupané metry sešupem zpět do Malé Studené doliny. Pro sjezd Filmárskeho žlabu se však mnohem častěji používá lanovka ze Skalnaté doliny, kterou se pohodlně dostanete až do Lomnického sedla.
Jen pozor: horní část svahů Filmárskeho žlabu pod Lomnickým sedlem bývá velmi často sfoukaná, občas je tedy nutné lyže pár desítek metrů poponést.
V dolině může být úplně jiná kvalita sněhu než nahoře, protože tam málo svítí sluníčko. Za ideálního počasí se dá z doliny vystoupat i na Téryho chatu a pokračovat na Priečne sedlo. To je ale možné jenom pro členy některého z horolezeckých svazů (např. slovenský JAMES, ČHS, rakouský Alpenverein apod.)
Pozor na laviny
My si děláme v dolině základnu pro malý lavinový kurz. Do volného terénu, zejména tam, kde to moc neznáte a kde hrozí laviny, je lepší mít s sebou zkušeného horského vůdce. Nás doprovází ostřílený skialpový expert Branislav „Gabo“ Adamec, horský vůdce, který se lezení a skialpinismu věnuje už téměř čtyřicet let.
Kousek pod Filmárskym žlabem kope přes metr hlubokou díru, aby nám ukázal, jak se vrství sníh. Některé vrstvy jsou zledovatělé, jinými je možné prostrčit prsty. „Laviny padají většinou den po sněžení, kdy se jednotlivé vrstvy sněhu nestihnou spojit, a zejména, pokud je poslední vrstva hodně ztvrdlá,“ objasňuje Braňo Adamec. „Stačí, když napadne deset centimetrů nového sněhu,“ dodává.
Pokud máte s vybranou túrou dostatek zkušeností a nepotřebujete horského vůdce, nezapomeňte si ověřit lavinovou předpověď, a to nejlépe u místní horské služby. Vždy je dobré chodit ve skupině (ideální skupina by však neměla mít víc než šest lidí) a samozřejmostí je i lavinová výbava. A hlavně vědět, jak ji použít. Lavinový vysílač a přijímač, lopatka, sonda.
„Spousta firem nabízí lavinové kurzy, určitě je dobré alespoň jedním projít. A pak už sbírat zkušenosti v terénu,“ upozorňuje horský vůdce. Zároveň nám ukazuje, jak se používají lavinové sondy, zkoušíme si, jaký je to pocit, když pod sněhem na „něco“ narazíme, a jak začít kopat, abychom zasypaného co nejdříve vyhrabali.
Překvapuje mě, že má lavinový pípák dosah až padesát metrů, záleží ale samozřejmě na tom, jak je zasypaný člověk pod sněhem natočen. „Do dvou metrů pod sněhem se dá ještě zachránit, hlouběji už je to těžké,“ říká zkušeně Braňo.
Horský komfort
Z Filmárskeho žlabu se během patnácti minut dostáváme stejnou cestou zpět na Zamkovského chatu. Kousek nad chatou je cesta hodně úzká s několika prudkými zatáčkami, ale průměrný lyžař to zvládne. Dá se samozřejmě sjet až dolů na Hrebienok a do Starého Smokovce, my ale nocujeme na chatě.
Na to, že jsme na horách, je přenocování téměř luxusní: čistě povlečené postele (můžete mít ale samozřejmě vlastní spacák), splachovací záchod, možnost vysušit lyžáky, půjčit si papuče, a dokonce i sprcha! A hlavně pořádné slovenské jídlo: čočková polévka, halušky, pirohy a parené buchty. Dva z naší party se po večeři nakonec balí a vyráží jen za svitu čelovek do černé tmy. Lyžování za tmy po úzké cestě dolů do Smokovce je ale jen pro velmi zkušené horaly a sportovce. Pokud mezi ně nepatříte, raději to sami nezkoušejte.
Druhý den po snídani se nemůžeme vynadívat na sněhovou peřinu kolem nás, přes noc napadlo asi dvacet čísel. Není nad to nocovat na horách! Sjíždíme po neposkvrněné magistrále dolů k rozcestníku nad Rainerovou chatou, odkud vede turistická trasa skrze Velkou Studenou dolinu na Zbojnickou chatu (1 960 m). Nás dnešní cíl.
Opět nasazujeme stoupací pásy a horský vůdce nám razí cestu. A my, jak se slangově na horách říká „na hyenu“ (to znamená, že necháte někoho jiného projít cestu a pak si v ní pohodlně šlapete), se držíme v jeho těsném závěsu. Dokud jsme schovaní v lese, tak si užíváme výstupu a čerstvého sněhu, jakmile se ale dostaneme z lesa ven, začíná silně foukat.
Nebezpečný vítr
Ze strany Slavkovského štítu je několik velkých žlabů, přičemž největší je Veverkův, kde můžete v zimě vidět ledopád. Tento žlab se podle Gaba Adamce po každém sněžení „vysype“. „Někdy je ta lavina tak velká, že přeskočí cestu, po které se jde na Zbojnickou chatu, a přeskočí až do protisvahu. Obecně místa, kde není porost nebo je tam jen pár nízkých stromů, dávají indicii, že tam laviny často padají. Malé stromky se dokážou v lavině ohnout a pak se zase postaví,“ vysvětluje zkušeně Gabo.
Protože se nacházíme v potenciálním lavinovém poli, na radu skialpového experta udržujeme rozestupy deset metrů od sebe, rozepínáme si hrudní a bederní popruhy u batohů, sundáváme si poutka z hůlek, a dobré je také povolit si špičku u lyžáků, aby snadněji vypnula, kdyby nás náhodou lavina zavalila. Někteří si dávají i šátek přes pusu, aby se v lavině nenadýchali sněhu, ale ve skutečnosti to prý moc velký význam nemá.
A co má člověk dělat, když uslyší padat lavinu? „To je pak dobré ihned zajet na lyžích někam do lesa a schovat se za stromy. Ale nejlepší je do lavinového terénu vůbec nechodit a jít někam, kde laviny nehrozí. Třeba na Brnčálku nebo na Sliezsky dom,“ upozorňuje vůdce.
O každých pár desítek metrů dál je fujavice silnější a silnější. Jakoby se veškerý tatranský vítr stočil do Velké Studené doliny, aby nás pořádně potrápil. Na půli cesty směrem na Zbojnickou chatu Gabo nekompromisně zavelí, že to otáčíme. Studený vítr podle něj fouká okolo 70 km/h a může být i hůř.
V silných poryvech se snažíme sundat stoupací pásy a připravit se na sjezd v téměř bílé mlze. A to ráno vypadalo počasí téměř pohádkově! Přes otevřenou dolinu jedeme svižně, co aktuální viditelnost dovolí. Přece jenom je všude kolem nás kupa nového sněhu a kdoví, co spolu se silným větrem dokáže. Jakmile se ale dostaneme zpět do vysokého lesa, jakoby někdo zavřel za blížící se vichřicí dveře. U Rainerovy chaty se mi ani nechce věřit, že jsme se před chvíli téměř ani neviděli, ani neslyšeli. Dolů do Smokovce už je to zase luxusní jízda se sluníčkem nad hlavou.
Vedlejší a pro skialpinisty velmi příjemný efekt silného větru je skutečnost, že některé lanovky zastaví provoz a sjezdovky jsou tak prázdné. Protože jsme nemohli vystoupat až na Zbojničku, najíždíme na záložní plán a přesouváme se do nedaleké Tatranské Lomnice.
Lanovka vedoucí na Skalnaté pleso kvůli větru stojí, a tak nasazujeme pásy a vyrážíme po okraji sjezdovky na mezistanici Štart. Tam už je ale vítr o poznání silnější než dole na parkovišti, ale i tak to stojí zato. Parádnímu sjezdu po naprosto prázdné sjezdovce neodoláte. Takže než vyrazíte na skialpy, pamatujte, že záložní plány mohou být někdy plány hlavní.
Může se hodit |
