Tak geniální trenérské tahy. Takovou odvahu, bezuzdné útočení, riskantní a přitom účelné představení vrcholící euforickou tečkou.
Vítězství 3:2 nad Nizozemskem na evropském šampionátu v Portugalsku před patnácti lety, to je mač, který by měl nejvýrazněji křičet ze životopisu nejvýraznějšího fotbalového trenéra, jakého kdy Česko mělo. Čas bilancovat a připomenout si jeho velikost přichází právě dnes.
Karel Brückner, kouč, který udělal z reprezentace postrach Evropy, slaví osmdesátiny.
A věřte, že je těžké v pár větách popsat, čím vším českému fotbalu přispěl a co pro něj dál znamená.
Karel Brückner a jeho reakce. Památné utkání Česko - Nizozemsko na fotbalovém Euru v portugalském Aveiru. (19. června 2004)
Brückner, to je vizionář. Reklama na originalitu. Odvážný muž s pevným přesvědčením. Učitel, kterému se vyplatí naslouchat a v jehož lekcích se mísí přísnost s pochopením.
Dodnes se těžko chápe, proč národní tým pod jeho vedením nevystoupal až na úplný vrchol. V Portugalsku oslnil nejen senzačním obratem z 0:2 na 3:2 proti Nizozemsku, ale třeba i vítězstvím nad Německem v béčkové sestavě. Extrémně líbivým stylem tým protančil do semifinále, kde mu zatarasili cestu za nejvyšší metou urputní Řekové.
Jaká škoda!
Brücknerovo celoživotní dílo by si zlatý hřeb zasloužilo, protože reprezentační éra byla jen vyvrcholením jedinečné cesty.
Solitér, dříč, taktický génius
S Olomoucí, kde se narodil a se kterou spojil celý život, prošel až do čtvrtfinále Poháru UEFA, kde strašil mocný Real Madrid. Jednadvacítku dovedl do finále Eura, áčko po 16 letech na mistrovství světa. Sedmkrát byl českým trenérem roku, v roce 2003 druhým nejlepším fotbalovým koučem světa.
Brückner a čísla75 zápasů vedl českou fotbalovou reprezentaci. Padesát utkání vyhrál 10 let už netrénuje. Naposledy vedl Rakousko v únoru 2009 3. místo na Euru 2004 je vrcholem jeho trenérské kariéry |
Co tedy stojí v pozadí výjimečného lidského příběhu?
„Karel byl vždycky vůdce. Velký šéf. I jako hráč chtěl každý balon,“ líčí Dan Matuška, muž, který Brücknera zažil ve třech rolích: jako spoluhráče, trenéra a kolegu, kterému léta dělal asistenta. „Když jsme společně nastoupili poprvé, vynadal mi: Proč mi nenahraješ? Koukej běhat, a až vybojuješ míč, já si s ním pohraju.“
Stejně tvrdě ovšem Brückner přistupoval i k sobě samému. Na hřišti dřel, platil za nejlepšího vytrvalce. Od spoluhráčů si ale držel odstup, na pivo často nezašel.
„Géniové moc kamarádů nemívají,“ usměje se Matuška. „Jsou prostě jiní.“
Brückner jiný byl a je. Ve všech ohledech.
Od parťáků v kabině se lišil třeba tím, že se po tréninku občas sebral a zašel do kostela. A že fotbalem žil víc než oni. I když vystudoval strojní průmyslovku a pracoval jako vedoucí projektantů v Moravských železárnách, vždycky věděl, že jeho budoucnost je na lavičce.
Pavel Nedvěd v objetí s trenérem Karlem Brücknerem.
Do první trenérské role v Olomouci skočil rovnou ze hřiště, ale autorita mu nechyběla. Běda, když hráči nepracovali, jak si přál. To se čílil: „Vyházím vás a půjdu hrát sám!“
Jednou tuhle výhružku skutečně naplnil. Když tým ve třetí lize pod jeho vedením prohrál první dva zápasy, do třetího proti Dukle Tábor nominoval sám sebe. Krátký comeback nevyšel, po porážce 0:3 kariéru zabalil definitivně, ale hráčům na tréninku i poté často názorně předvedl, že fotbal nezapomněl.
A když se vsadil, že s týmem udrží tempo při osmikilometrovém běžeckém testu, skončil pátý.
Kondici po svěřencích vyžadoval, aby mohl hrát nátlakově, ale čísla z fyzických testů ho dlouho nezajímala. „Kouknu a vidím, ne?“ říkával. Tým ani netrápil dlouhými rozbory u videa, soupeře nakoukával doma sám. Jeho slabiny uměl dokonale vyčíst a uzpůsobit jim hru: klidně posadil hráče ve formě a dal přednost těm, kteří mu zapadali do plánu. Když ti, kteří vypadli, reptali, nepřel se s nimi. Využil asistenty. „Řekl mi: Běž to vyřídit,“ chechtá se Matuška. „Až pak přišel, usmiřoval a dělal hodného tatínka.“
Nikdy neopisovat!
Legendy se vypráví o tom, jak hráče dělil na zlaté a prašivé, což sám vehementně odmítá.
„Tak si říkali sami, on tahle slova nepoužil,“ upřesňuje Matuška. „Ale je pravda, že dvanáct třináct lidí si opečovával a nad zbytkem mávl rukou: Ti se to už nenaučí.“
Kdekoli Brückner byl, všude si dělal věci po svém. Čím víc do něj asistenti hučeli, tím méně poslouchal. A svéhlavost se mu vyplácela.
„Musím dát sám na sebe. Když budu opisovat, vždycky budu jen druhý,“ vysvětloval. „A vím, že když si chci prosadit svou, bývám nepříjemný.“
I v rozhovorech, které poskytoval vzácně, uměl být na novináře jízlivý. Když se mu otázky nezdály, kroutil hlavou: „Co z toho bude? Vždyť je to neodborné.“
Zato s nejbližšími spolupracovníky diskutoval rád a kdykoli. Asistenty klidně budil ve tři ráno, aby si s ním zahráli šachy. Nebo s papírem a tužkou v ruce plánovali signály při standardních situacích.
V těch se obzvlášť vyžíval a po letech se k osvědčeným variantám vracel: třeba při kvalifikaci o Euro proti Slovensku oprášil „olomoucký“ signál, při kterém hráč křížně vyběhl ze zdi do volného prostoru a přihrával před prázdnou bránu. „Mám asistenci,“ pochválil se po utkání.
Deset let netrénuje, ale fotbalem žije dál. Zatímco s novináři mluví minimálně, kolegům prozrazuje, že inspiraci hledá i v jiných sportech: házené, nebo dokonce snookeru.
„Informace nasává, ale pak všechno vymyslí sám. I proto je pro mě Karel génius. Největší český kouč,“ vyznává se Matuška. „Náš fotbal by ho pořád ještě mohl využít.“
Tak všechno nejlepší a hodně zdraví, pane Trenére!
