Všem třem Zeman udělil medaili Za zásluhy I. stupně, oceněných bylo dohromady třicet osm.
Karel Brückner
Legenda českého fotbalu, trenérský génius s originálními nápady, vizionář. Uznávaný hráči i kolegy. Držitel evropské ceny Spirit of Fair Play, kterou dostal zatím jako jediný Čech.
„Asi jsem byl oceněn proto, že jsem si vybíral hráče a lidi k fotbalu, které bavil, a také jsme bavili ostatní. Uměli jsme se chovat na hřišti i mimo něj,“ komentoval to.
Sigmu Olomouc, kde působil jako hráč, dovedl na začátku devadesátých let do čtvrtfinále Poháru UEFA, následně s reprezentační jedenadvacítkou slavil stříbro na evropském šampionátu 2000.
To nejlepší však ještě přišlo vzápětí.
Brückner se chopil reprezentačního áčka a postoupil s ním na všechny šampionáty, o něž usiloval v kvalifikacích. Poprvé dostal samostatné Česko na mistrovství světa (2006), o dva roky předtím na Euru bral tým pod jeho vedením bronz.
Tehdy měl báječný tým složený z hráčů „zlaté generace“, výběr s Čechem, Ujfalušim, Jankulovským, Rosickým, Nedvědem, Poborským, Kollerem či Barošem měl na to, aby celý turnaj vyhrál. Brückner udělal z reprezentace postrach Evropy, v Portugalsku národní mužstvo oslnilo senzačním obratem z 0:2 na 3:2 proti Nizozemsku, ale třeba i vítězstvím nad Německem v béčkové sestavě. Líbivým stylem protančilo do semifinále, kde mu zatarasili cestu za nejvyšší metou urputní Řekové.
Na světovém mistrovství v roce 2006 a následném kontinentálním turnaji v roce 2008 jeho výběry skončily ve skupině, přesto měl v reprezentaci úchvatnou bilanci 75 zápasů, 50 výher, 12 remíz, 14 porážek, skóre 161:62.
„Vždycky jsem měl ohromný tým, a abych se také trochu pochválil, uměl jsem si vybrat hráče,“ řekl jednou.
Po Euru 2008 překvapil přestupem k Rakousku, tamní nároďák opustil po sedmi odehraných zápasech na vlastní žádost a od té doby už netrénoval. Jen dvakrát působil u české reprezentace coby poradce, konzultanta. Loni oslavil osmdesátiny.
Václav Nedomanský
Bývalý československý reprezentant, hráč Slovanu Bratislava, po roce 1974 emigrant žijící v Kanadě a Spojených státech a hokejista slavné NHL. Jako teprve druhý Čech v historii se loni dočkal uvedení do hokejové Síně slávy v Torontu (po Dominiku Haškovi).
S československou reprezentací získal na světových šampionátech vedle zlata z roku 1972 i čtyři stříbra (1965, 1966, 1971, 1974) a tři bronzy (1969, 1970, 1973). Na olympijských hrách dosáhl na stříbro v roce 1968 v Grenoblu a na bronz o čtyři roky později v Sapporu.
Nedomanský patřil k důležitým mužům československého hokeje (v československé lize nastřílel 369 gólů v 419 zápasech, v národním týmu dal 163 gólů v 220 duelech), ale v roce 1974 se rozhodl svou zemi opustit.
„Ukončil jsem vysokou školu a pomýšlel na angažmá v zámoří,“ řekl MF DNES v únoru 2005. „Projevily o mě zájem dva kluby, jejich zástupci byli v Praze odmítnuti. Komunisti se mi vysmáli. Že prý jsem se měl narodit o pár set kilometrů dál na západ. Byl jsem sledován, povolali mě na vojnu. Svým způsobem jsem neměl jinou možnost než emigrovat.“
Před tíhou socialismu a špiclovacích praktik komunistů odjel „na dovolenou“ do Švýcarska se svou ženou i sotva čtyřletým synem Vašíkem. Odtud pak odletěli do Kanady.
Nedomanského velkolepý únik. Před vojnou a špicly, za svobodou, do NHL |
Jako emigrant z východní Evropy svým statečným krokem otevřel dveře mnohým dalším.
První roky hrál soutěž WHA za Toronto Toros a Birmingham Bulls, než jej přetáhli z konkurenční NHL Detroit Red Wings - na celých pět let. Vyzkoušel si i angažmá za New York Rangers a St. Louis Blues.
Ačkoliv naskočil do NHL až v 33 letech, odehrál v ní 428 utkání s bilancí 125 gólů a 283 kanadských bodů.
Po kariéře profesionálního hokejisty začal od roku 1992 pracovat jako skaut mladých nadějí, nejdříve pro Los Angeles Kings, Nashville Predators a později pro Vegas Golden Knights.
Dnes ve svých 76 letech žije v Kalifornii.
Jaroslav Falta
V sedmdesátých letech byl motokrosovou ikonou, jedním z nejlepších závodníků světa. „Jarda byl talent od pánaboha, měl to v sobě a záviděl nám ho celý svět. Vynikající závodník, stoprocentní kluk po všech stránkách,“ vzpomínal pro Lidové noviny Josef Hřebeček, někdejší trenér pražské Dukly.
První mezinárodní závod Falta absolvoval v sedmnácti letech, úspěchy začaly brzy přibývat. Deset sezon startoval v seriálu mistrovství světa, osmkrát se umístil v nejlepší desítce.
Životního výsledku dosáhl v roce 1974. Tehdy v celkovém hodnocení šampionátu dokonce slavil titul, po protestu sovětské strany ho však rozhodčí odsunuli na druhé místo.
Falta se v závěrečném závodě seriálu ve švýcarském Wohlenu dostal před dosavadního lídra Rusa Mojsejeva. Radost mu ale nevydržela dlouho. Rozhodčí totiž uznali protest sovětské strany, která reklamovala Faltův předčasný start ve druhé jízdě, a po penalizaci klesl pořadím.
Křivdu necítil jenom kvůli rozhodnutí, ale i kvůli událostem, které se staly při závodě. Sovětští závodníci ho blokovali, snažili se ho shodit z motorky. „Popenko si na mě počkal v jedné zatáčce, rozjel se a v plné rychlosti do mě naboural. Potom ještě zadním kolem přejel přes moje záda,“ vzpomínal Falta.
Trenér František Helikar posléze ještě podal protiprotest. Rozhodnutí mělo padnout na kongresu Mezinárodní motocyklové federace v San Marinu, jenže k projednání případu ani nedošlo – čeští zástupci totiž protest stáhli.
„Až v lednu 1990 se objevil dopis od šéfa Motokrosové komise FIM, který byl od úvodu října 1974 v trezoru,“ popisoval Helikar. „Stálo v něm, že komise je připravena anulovat rozhodnutí jury z Wohlenu a vyhlásit mistrem světa Jaroslava Faltu. Rukou Jana Křivky (jeden ze tří delegátů, kteří jeli do San Marina) je pod dopisem připsáno: Nesmí se zveřejnit!“
Poslední závod mistrovství světa Falta absolvoval v roce 1982, později byl zvolen nejlepším českým motokrosařem minulého století.
Dnes žije ve svých 69 letech na vesnici kousek od Prahy.
Státní vyznamenáníČeští sportovci ocenění 28. října 1995 Věra Čáslavská (gymnastika) |
