Třebaže mu ještě nebyly ani čtyři roky, Vašík Nedomanský s nadšením uvítal sdělení rodičů, jež znělo tak tajemně a lákavě. Hokejový idol Václav a jeho paní Věra si jej před 45 lety vzali stranou a prozradili mu, že se brzy vydají do Kanady, kde začnou nový život.
Nemaje potuchy o nebezpečí číhajícím v komunisty porobené zemi za každým rohem, vyběhl poté bezstarostný hoch na ulici a radostně pokřikoval: „Kanada! Kanada!“
Pozdější profesionál, jenž kdysi hrál třeba za Litvínov, a nyní úspěšný filmový editor oprášil kusé vzpomínky na otcův průlomový útěk za železnou oponu v rozhovoru pro americkou stránku ESPN.com.
„Naši mi hned nakázali: O naší výpravě ani muk!“
Československo se po nadějí prodchnutém pražském jaru ponořilo do temnoty. Mocipáni podle diktátu z Moskvy nemilosrdně razili normalizaci společnosti na základě učení marxismu-leninismu. Naplno úřadovali špiclové, cenzoři, aparátčíci. Též proto se jeden z nejoblíbenějších sportovců té doby odhodlal k osudovému tahu.
Režim navíc Nedomanského ve třiceti letech – navzdory všem předchozím úspěchům – dohnal do krajně nemilé situace, pročež se rozhodl opustit vlast a pokusit se prorazit mezi zámořskými hvězdami.
Václav Nedomanský
Právě díky odvaze vkročit ve zralém věku do severoamerické hokejové džungle si zasloužil nedávné přizvání do torontské Síně slávy (HHOF), kam bude jako druhý Čech po Dominiku Haškovi slavnostně uveden v listopadu.
Hybaj na vojnu!
Příběh Nedomanského emigrace srší napětím. Stále jsou v něm určité mezery, neboť obdivovaný kanonýr, jenž sídlí v Kalifornii, zpravidla odmítá rozebírat podrobnosti.
„Ukončil jsem vysokou školu a pomýšlel na angažmá v zámoří,“ řekl MF DNES v únoru 2005. „Projevily o mě zájem dva kluby, jejich zástupci byli v Praze odmítnuti. Komunisti se mi vysmáli. Že prý jsem se měl narodit o pár set kilometrů dál na západ. Byl jsem sledován, povolali mě na vojnu. Svým způsobem jsem neměl jinou možnost než emigrovat. Na privátní pas jsem odjel na dovolenou do Švýcarska, kde jsme se s Richardem Fardou potkali s lidmi z Toronta a Atlanty. Vybrali jsme si Toros.“
Tolik jeho životní krok ve stručnosti, v jedné přímé řeči. Proslulý kavalír se při setkání s českými reportéry obvykle zdráhá hovořit o výbušných tématech, obviňovat a kritizovat. Snad až při natáčení dokumentu s názvem Big Ned, na němž pracuje se synem, se nyní pětasedmdesátiletý muž svěřil s niternými pocity a zážitky.
Film je krátce před dokončením, dokonalý happy end mu v červnu zařídila přijímací komise HHOF.
Tenkrát v létě 1974 ovšem Nedomanský postrádal záruky, že jeho story dobře dopadne: „Odešel jsem z republiky a nemohl se vrátit, z čehož vyplývalo vše ostatní. Musel jsem za každou cenu uspět. Nic jiného nepřicházelo v úvahu.“
Hokejista Václav Nedomanský (vpředu) v dresu St. Louis Blues v utkání s bostonskými Bruins. (1980)
Coby klíčová postava Slovanu Bratislava i národního mužstva zároveň studoval biologii a tělesnou výchovu na pedagogické fakultě. Po odchodu do hokejové penze se chystal stát učitelem.
Po sezoně zažádal o přestup do Brna, odkud pocházela jeho manželka. Slovan mu nevyhověl. Střet obdivovaného střelce a dámami milovaného fešáka s vrchností se nadále vyostřoval.
Pomoc od Štrougala
Na tehdejší zvyklosti už byl pro reprezentaci starý, přesto jej po univerzitě hnali do Jihlavy na vojnu, na ponižující pakárnu.
„Příslušné orgány mi vzaly služební pas, podstupoval jsem hádky, zkoušel svoji situaci změnit. Marně. Pár lidí na mě asi donášelo. Když jsem se po letech ptal na policii, tvrdili mi, že mě hlídali (trenéři) Karel Gut s Jánem Starším,“ citoval jej v roce 2001 časopis Hokej.
Státní bezpečnost podle jejích spisů zásoboval informacemi o Nedomanského soukromí taky rodinný známý Ferdinand Prokš, hodonínský hokejový funkcionář.
Viliam Sokol, tajemník Slovanu, zase patolízalsky varoval tamní estébáky, že by „Nedo“ při dovolené mohl zůstat v kapitalistické cizině: „Jeho vztah k socialistickým principům je vážně narušený.“
Hokejista Václav Nedomanský (uprostřed) v dresu kanadského týmu Toronto Toros v utkání WHA proti Phoenixu. (28. října 1974)
Nedomanský však bratislavské agenty, udavače a očka převezl. Změnil trvalé bydliště. Při předstíraném stěhování do Brna, kde jej StB tak dobře neznala, navíc mohl prodat část majetku, což by jinak působilo podezřele.
Fanoušci zbožňovali jeho ránu švihem a sóla přes půl kluziště. Při svém nejskvělejším brejku Nedomanský předvedl pár báječných fint. Mistrovsky se kupříkladu vyhnul povolávacímu rozkazu do armády. Na radu kamaráda a reprezentačního parťáka Fardy požádal o měsíční odklad nástupu do jihlavské Dukly přímo předsedu vlády Lubomíra Štrougala. Úspěšně. Jeden z bolševických bossů tak paradoxně přispěl k jeho úniku.
Potřebujeme Big N
Nahrál mu též vývoj hokejového průmyslu za Atlantikem, kde při strhující Sérii století mezi Kanadou a Sovětským svazem v létě 1972 s úžasem zjistili, že se znamenití hráči vyskytují i v Evropě.
Následně se vedle tradiční National Hockey League rozběhla „pirátská“ soutěž World Hockey Association a zásadně vzrostla poptávka po kumštýřích na bruslích.
Šéfové klubů se začali rozhlížet třeba po Švédsku. Winnipeg Jets přilákali Anderse Hedberga a Ulfa Nilssona, kteří ve WHA zářili po boku božského Bobbyho Hulla.
Toronto Toros pojali hon na posily ještě troufaleji. Zatoužili po borci z Východního bloku – po Nedomanském, o nějž kupříkladu New York Rangers projevili zájem už při kanadsko-americkém turné československého výběru na přelomu prosince 1963 a ledna 1964.
Na štědrý plat jej vábili též Buffalo Sabres. On se však dlouho žádného lasa nechopil. Což o to, NHL jej přitahovala. Leč odmítal emigrovat. Až tenkrát ve čtyřiasedmdesátém nastala vhodná chvíle.
Václav Nedomanský vstoupil v roce 2002 do Síně slávy slovenského hokeje.
Gilles Leger coby skaut Nedomanského dlouho sledoval a když se stal jedním z koučů Toronto Toros... „Přesvědčoval jsem majitele, že toho chlapíka vážně potřebujeme. Válel za nás Frank Mahovlich a já povídám: Už máme Big M, přiveďme taky Big N.“
Toros i Atlanta Flames z NHL s nabídkou odstupného oficiálně oslovili československé papaláše, jenže narazili na ledové „Ne!“
A tak se museli přizpůsobit a vynalézt jiný plán. V něm se torontskému klubu náramně hodily známosti vlastníka Johna Bassetta a jeho otce Johna Bassetta staršího, jenž bojoval ve druhé světové válce a posléze se zabydlel v nejvyšších kanadských politických kruzích. Jejich kontakty a zákulisní moc výrazně usnadnily velkolepou „krádež“ Nedomanského.
Jen tři tašky
Jeho třpytivá pověst zámořské lovce oslňovala. Vnímali jej jako jednoho z hrdinů vítězných stockholmských bitev se Sověty v březnu 1969, symbolické odvety porobeného národa za srpnovou okupaci.
První Češi v NHLNabídky k angažmá v zámořské lize dostali už Josef Maleček ve třicátých a Jaroslav Drobný ve čtyřicátých letech. Oba odmítli. Jako první naskočil v NHL Jaroslav Jiřík v březnu 1970. Do St. Louis odešel se svolením komunistických bossů. V listopadu 1977 vyměnil Birmingham (klub WHA) do Detroitu centra Václava Nedomanského, jenž následně dal první český gól v NHL. V červnu 1978 byl draftován první Čech, Detroit vzal Ladislava Svozila, jenž v NHL nikdy nenastoupil. V únoru 1980 se Torontu upsal první český brankář Jiří Crha, který podobně jako Nedomanský opustil republiku ilegálně. V květnu 1984 vyhrál Stanley Cup první krajan – Jaroslav Pouzar. Další emigrant Petr Svoboda se jako první český hráč osobně zúčastnil draftu v červnu 1984. |
Věděli, že je šampionem z mistrovství světa v Praze 1972, historickým rekordmanem v počtu branek nastřílených v národním mužstvu (163), autorem 46 gólů ve 44 utkáních v ligovém ročníku 1973/74.
Statný centr zručný v zakončení i v přípravě šancí pro ostatní, tajně zpravený o vážných úmyslech uchazečů z Atlanty a Toronta, uskutečnil plán, o němž věděl málokdo.
Opuštění republiky bylo trestným činem s horní sazbou až deset let odnětí svobody, takže své blízké nechtěl přivést do nebezpečí nebo je dokonce učinit spolupachateli.
Po dohodě s kumpánem Fardou, který s rodinou přes hraniční přechod v Mikulově vyrazil o pár dní dřív, se s chotí a synkem vypravil na fingovanou dovolenou do Švýcarska.
„Nasedli do chrysleru s pouhými třemi sbalenými taškami, aby nebudili pozornost celníků a jiných slídilů,“ píše se v knize Breakaway, která líčí útěky hokejistů zpoza železné opony do NHL.
„V Bernu se Nedomanský sešel s Fardou a zavolal do kanceláří Flames a Toros, kteří přes oceán okamžitě poslali své vyjednavače. Rozhodli se pro Toronto a Ned podepsal pětiletou smlouvu na 750 tisíc dolarů. Generální manažer Buck Houle hned pádil na kanadskou ambasádu, aby zařídil veškeré potřebné dokumenty k přesunu.“
Úkryt u Krupičky
Než se Nedomanští ocitli na palubě letadla mířícího z Curychu do Montrealu, přebývali v Bernu u Jaroslava Krupičky, Fardova přítele a borce, který v sezoně 1972/73 jako první Čech nastoupil ve WHA.
Krupička později serveru hokej.cz popisoval, jak se báli zásahu agentů StB. Prezident bernského klubu, za nějž český emigrant zrovna hrál, kdysi pracoval jako vojenský atašé ve Washingtonu a varoval: „Jardo, dávejte velký pozor na děti. Můžou se je pokusit unést. Takové věci se stávají.“
Uprchlíci se ocitli v tísni, z níž nebylo návratu. Mysleli na příbuzné, které doma čekaly výslechy a mnohé ústrky – třeba Fardova bratra pak v Brně nenechali studovat trenérství.
Nedomanského maminka Zdenka posléze deníku E15 vyprávěla: „Václavův odchod jsem oplakala. Měla jsem strach a byla v šoku. Až po čase nám zavolal a vše vysvětlil.“
Václav Nedomanský a čísla188 centimetrů měří a coby aktivní hráč vážil 93 kilogramů, na svou dobu byl mezi hokejisty obrem. 8 medailí z mistrovství světa posbíral - jednu zlatou, čtyři stříbrné a tři bronzové 795 gólů dohromady nastřílel v domácí lize, reprezentaci, WHA a NHL - v součtu patří mezi Top 15 kanonýrů v dějinách 14 - číslo, jež nosil na dresu v reprezentaci, narodil se 14. března 1944 122 gólů stihl na sklonku kariéry dát v NHL za Detroit, St. Louis a New York Rangers |
Ze sportovní modly se v rodné zemi vmžiku stal vyvrhel. Jeho jméno a fotografie se přestaly objevovat v novinách, časopisech i knihách. Jeho otec za ním směl na dva týdny odletět až po deseti letech, když byl nedlouho před smrtí vážně nemocný.
Za pouť za svobodou se ve zvrhlém režimu platila vysoká cena.
Jako Puskás a Nurejev
„Česká hokejová hvězda zběhla do Kanady,“ křičel titulek Toronto Sun z 18. července 1974 na první straně pod zarážkou „Exkluzivně“.
Poutavý text zvěstoval zásadní novinu: „Velký Václav Nedomanský, evropský Phil Esposito, uprchl z Československa a včera večer přistál v Torontu.“
SENZACE V TORONTU. Deník Toronto Sun bombasticky oznamuje emigraci sportovní hvězdy, což v době studené války byla pecka.
Napsal ho známý reportér slovenského původu George Gross, jenž v roce 1949 sám pláchl před komunisty, když s komplicem na Dunaji předstírali kajakářský trénink, přičemž nenápadně dopádlovali na rakouský břeh.
Gross v článku přirovnal Nedomanského úprk k emigracím maďarského fotbalového útočníka Ference Puskáse a sovětského baletního mistra Rudolfa Nurejeva. V éře Studené války znamenal na západě senzaci.
Gross vítal novou torontskou celebritu už po mezipřistání v Montrealu, kam ji dopravil let číslo 879 společnosti Air Canada: „Mezi posledními pasažéry vystoupil vysoký pár a klučina s kšiltovkou.“
Václav ve žluté sportovní košili a vybledlých džínách. Blondýnka Věra s velkými slunečními brýlemi, v blůzce, dlouhé světlé sukni a sandálech. Na obou se podepsal stres, zdlouhavé trmácení a řádění potomka Vašíka.
Velmi velmi velmi unavená
„Toužíme po jediné věci. Po spánku,“ pravil Nedomanský. „Máme za sebou perné období. Mysleli jsme si, že si odpočineme v letadle, ale s naším synem to nešlo. Vyčerpal nás i další cestující.“
Jeho paní – se slovníkem v ruce – potvrdila: „Today, I’m very tired. Yes, today, I’m very, very, very tired.“
A v rodném jazyce dodala: „Nikdy jsem se neučila angličtinu, protože jsem si myslela, že ji nebudu potřebovat. Ale nejsem tak stará, abych ji nezvládla.“
Při přestupu na spoj do Toronta bavil pozorovatele nezbeda Vašík. Za pochodu se natolik zabral do ukusování velkého jablka, že si nevšiml jezdících schodů. Zakopl, svalil se a máma jej jednou rukou zvedla jako hračku.
Před bezpečnostní kontrolou musel tátovi do úschovy odevzdat svou plastovou pistolku.
Chechtal se, když ho zkoumali detektorem kovů.
Teprve po startu usnul. Přidala se i paní Nedomanská. Jen hlavní postava dramatu bděla.
„Nemůžu uvěřit tomu, že jsem v Kanadě a že budu hrát profesionální hokej,“ řekl Nedomanský proslulému žurnalistovi, jehož znal z minulých pobytů v zámoří.
„Chci všem dokázat, že na něj mám. Potřebuju se co nejdřív dostat do formy. Vím, že se v týmu sejdu s Paulem Hendersonem a Frankem Mahovlichem. Mohli bychom být silní.“
Řežba jako blázen
Vědomí, že v nezvyklé roli v exotickém prostředí jednoduše nesmí selhat, hnalo Nedomanského k nejvyššímu možnému úsilí.
Návrat do vlasti, kde byl jako kriminálník odsouzen, absolutně nepřipadal v úvahu. Popasoval se s řadou leckdy úsměvných i záludných výzev.
Vegas je ráj. Každý by chtěl zůstat, tvrdí skaut a legenda Nedomanskýrozhovor z loňského června |
Už doma si zakládal na elegantním vzezření. V Kanadě si záhy musel opatřit nové obleky. Johnu Eatonovi, spolumajiteli Toros, naštěstí patřil jeden z největších tamních řetězců obchodních domů.
Jak onehdy říkal MF DNES, návrhy ke schůzce, jež k němu doputovaly z české ambasády, rázně odmítal jako bezpředmětné.
A co angličtina, pane Nedomanský?
„Představte si, že někam přijdete v pokročilém věku a dokážete komunikovat sotva na úrovni pětiletého dítěte. Nemluvil jsem, mnoha věcem jsem nerozuměl a pomoc žádná nebyla. Naštěstí se potom začal hrát hokej. Kdybych nebyl přínosem pro tým, tak by mě bývali bez milosti vyhodili.“
Jak vám seděl drsný a jednoduchý kanadský styl?
„Začal první tréninkový tábor na úzkém hřišti. Spousta chlapů se snažila udržet v mužstvu. Byla to řežba jako blázen. Člověk musel dokázat, že lepší než ostatní. Že je platný. Pak si ho vážili.“
Ztracený diplom
Nadávali vám domorodci do prašivých komunistů?
„Brali to tak, že jim bereme práci a holky! Občas nám spílali, zkoušeli to s hrubostí. Když bylo potřeba, párkrát jsem se i popral. Ale většinou jsem díky dobré kondici a rychlému pohybu vyvázl z nebezpečí.“
V posvátné aréně Maple Leafs Garden se Nedomanský rychle zařadil mezi miláčky davů.
Vyhlášený elegán Václav Nedomanský
„Při prvním mači v domácí hale jej čtrnáct tisíc fanoušků vítalo dunivým chorálem: Big Ned, Big Ned,“ stojí v knize Breakaway.
Novinář a spisovatel Tal Pinchevsky v ní zmínil ještě jednu přednost, jež přistěhovalci v neznámém kraji prospěla: „V Bratislavě vystudoval univerzitu, což svědčí o jeho intelektuální kapacitě. Díky ní si snáz osvojil řeč a přizpůsobil se odlišné kultuře.“
Důležitost vzdělávání vyzdvihl sám Nedomanský během našeho setkání při Světovém poháru 2016 v Torontu.
„Prošel jsem všemi stupni až k titulu z vysoké školy, zabýval jsem se biologií nebo psychologií, díky čemuž mám jiný náhled na spoustu věcí. Řada mladých hráčů dneska umí jen zapnout počítač a zjistit stav svého konta.“
Aby si stihl dodělat zkoušky, musel kolikrát obětovat část léta. Na ligové zápasy leckdy chodil rovnou z přednášek. Byť studia před emigrací řádně uzavřel, titulu se nedočkal. Ani po pádu minulého režimu. „Odešel jsem těsně před promocí a ačkoliv mi později udělení diplomu slibovali, vždy se našla nějaká překážka, jak to ve vašich končinách bývá. Ale nevadí. Znalosti nosím v sobě. Nepotřebuju papír.“
Torontské pouto
Tři a čtvrt sezony strávil Nedomanský ve WHA. V té druhé v dresu Toros skóroval šestapadesátkrát.
Na podzim 1977 jej vyměnili do Detroitu, kde okusil vysněnou National Hockey League a v ročníku 78/79 nastřílel 38 gólů. V lize vydržel do jara 1983, do devětatřiceti.
Nedo, nebo Ned?Zatímco v Československu se pro Nedomanského používala spíš přezdívka Nedo, v zámoří mu říkali Big Ned. Stejný název má nést rovněž dokument, který o něm připravuje jeho syn, jenž se pod jménem Vashi Nedomansky editorsky podílel na filmech Deadpool, 6 Below či Gone Girl. |
Proslul jako průkopník, vzor pro mnoho krajanů, kteří ho následovali. Inspiroval například bratislavské bratry Šťastné, kteří se po útěku z Československa společně zaskvěli v Quebec Nordiques.
Na aktivní kariéru Nedomanský navázal jako skaut Los Angeles Kings, Nashville Predators a Vegas Golden Knights. Až loni přestal pracovat.
Nyní stojí na prahu Síně slávy sídlící v Torontu, kde jeho severoamerický vandr začal.
Před třemi lety se v osudovém městě opět objevil jako jeden z tvůrců Týmu Evropy, který se nečekaně probojoval až do finále Světového poháru. Vybavil si, jak mu metropole na břehu jezera Ontario přirostla k srdci.
„Po příchodu z Evropy jsem si myslel, že tu zůstaneme navždy. Jenže klub se o dva roky později stěhoval do Birminghamu v Alabamě. Pokaždé, když jsem se sem vracel a viděl tu kulisu, docela na mě působila. Cítil jsem jakési pouto.“
V současnosti by v Torontu žít nechtěl. Odrazují ho zejména dopravní zácpy. Před 45 lety jej ovšem okouzlilo.
„Když se podíváte na fotky z Československa v šedesátých a sedmdesátých letech, skoro všechno je na nich šedé a oprýskané,“ řekl mladší z Václavů Nedomanských pro ESPN. „V Kanadě nás okamžitě ohromila fanfára zvuků a barev. U nás nebyl žádný McDonald ani rock and roll. Ta pastva pro oči a uši se mně i tátovi líbila.“
Nedomanského další bitva: Zhubl jsem o 45 kiloRozhovor ze září 2016 |
Malý neposeda zatím dospěl v hollywoodského filmového editora. Brzy dokončí ojedinělý dokument Big Ned, jenž pojednává o otcově pouti z Hodonína do Síně slávy.
„Nejvíc ho zajímal náš odchod z Československa,“ tvrdil Nedomanský senior. „Nikdy dřív jsme neměli čas ho rozebírat. Pro syna je moje vyprávění obohacení do života. Máme výborný vztah, a tak se nebojím sáhnout do vzpomínek. Cizímu člověku bych se s důvěrnějšími záležitostmi nesvěřil.“
„Některé příhody mě dojaly, jiné mi otevřely oči,“ přiznává junior. „Tátova volba poskytnout rodině lepší životní podmínky a příležitosti mi přinesla velký prospěch. Můžu si plnit své sny, za což jsem mu nesmírně vděčný.“
Troufalý brejk „Velkého Neda“ tak přes všechny nástrahy a svízele skončil skvělým úspěchem.
