Dnes legendární kouč slaví osmdesátiny. Žádost o rozhovor s ohledem na zdravotní stav člena rodiny odmítl.
Brückner byl geniálním trenérem. Svého času druhým nejlepším na světě. Jen Bielsa ho předskočil. Zpátky k presinku.
„Presink, presink...“ ošívá se Brückner, neboť je s ním spojován, jako by nic jiného ve fotbale nevymyslel. Vymyslel. Ale napadáním přímo oslnil.
„Je to základní dominanta taktického nácviku. Musíš hráče přesvědčit, zaujmout,“ povídal mi před dvěma roky v obýváku někdejšího sportovního ředitele Sigmy Jiřího Kubíčka v bytě jižní tribuny na Andrově stadionu v Olomouci.
Dívali jsme se na záznam zápasu Real Madrid - Sigma, 27 let starý mač. Čtvrtfinále poháru UEFA. To Brückner s mužstvem bezejmenných Hanáků táhl Evropou.
„My jsme na ty poměry hráli moderní evropský fotbal v nějaké té klase. Nebylo to napořád, trvalo to dva tři roky. Drželi jsme se v lepší cenové skupině. Do hráčů rok dáváte principiální věci, které ale nebudu rozebírat. Mužstvo si musí vybudovat vlastní herní styl. A to je základ,“ říká.
„Presink je těžší disciplína. A to není jen presink. Když hráči vidí, že to nejde, že je to zbytečné, pak je nepřesvědčíš. Musíš dát ze začátku do nácviku takové věci, aby hráči hned viděli výsledek, že se tohle chytne. Když jim budeš vykládat těžké nesmysly, na které nemohou okamžitě navázat, tak je to kontraproduktivní. Lépe je začít jednoduchými standardkami. Pak přidávat: presink, rozehrávka, finální část. Prostě budovat styl hry.“
Píšete si, budoucí trenéři?
I současní, pochopitelně.
Vyplatí se tomuto bělovlasému stratégovi naslouchat.
Podnět dostal, postřeh měl a nápad záhy. Tak se pojďme bavit.
Realizace
Sigmáci prohrávají na Baníku 0:2. Takřka celý druhý poločas hrají bez dvou vyloučených. A přesto Brückner zavelí: Jdeme honit tygra, pánové!
Hráči koukají po sobě: Vážně budeme napadat o devíti? Jde to vůbec?
Báchorka, nebo pravda?
„Je to pravda,“ zdůrazní Brückner, „ale abych to upřesnil: byl to presink plus šílené a bláznivé riziko. Co nám zbývalo? Je to spíš kuriozita. To jsou nadstavby, na které jsem si potrpěl. Přestavěl jsem sestavu, stáhl obránce. Brankář Přibyl hrál libera. Vyrovnali jsme.“
Také vám to něco připomíná?
Jeden z nejlepších fotbalových zápasů v historii, který se na této planetě hrál až nadpozemsky?
Střih. Euro 2004. Brückner za nepříznivého stavu 0:2 proti Nizozemsku překopává radikálně rozestavení i sestavu. A bylo z toho magické vítězství 3:2.
„To bylo něco jiného,“ povídá. „Posledních 30 minut už nešlo postavit ofenzivněji. Uprostřed byli Rosický s Nedvědem. Dívali se za sebe a na mě snad dvě minuty: Za námi už nikdo není?“
Není, no.
Věčná škoda, že český tým mistrovství Evropy v Portugalsku nevyhrál. Že v prodloužení v semifinále s Řeky inkasoval rozhodující gól po rohovém kopu na přední tyč a hlavičce Dellase. „Paradoxní je, že my jsme dostali za dva roky první gól z rohu,“ podotýká Brückner, pedant na standardní situace. „A pak mi tu branku vyčítali trenéři, jejichž týmy dostávaly góly z rohu dvakrát týdně.“
V Portugalsku zaujal i tím, jak v základní skupině porazil Němce 2:1 s náhradníky. Dnes těžko představitelná fantazie.
„Je zajímavé, jak mě moje žena přečetla,“ vyprávěl. „Ona jediná, žádný jiný expert, věděla, proč jsem dal proti Německu béčkovou sestavu. Povídá: Karle, já tě znám, tys chtěl Německo vyřadit s béčkem. To už se nikdy nikomu nestane, aby Německo na Euru vyřadil s béčkem.“
Brückner je perfekcionalista. Svědčí o tom i rozhovory, které autorizuje, zvažuje každé slovo. Nakoukal nespočet sestřihů, přečetl štosy odborné literatury.
Brückner si dokola pouštěl úseky zápasů a hledal nové cesty. Podněty nalezl všude, kde se dalo. Věděl, že rychle přijde nápad, neboť tak to lidé bohem políbení mají. Talent se tomu říká.
„Abych sledoval live, co hráči jedí k večeři nebo kam chodí za holkama, to ne. Sledování jsem měl víceméně jen jedno - a to byla stovka videozáznamů, na kterých jsem měl soupeře,“ vzpomíná.
Umění, nikoli stroje
Přestože nic nepodcenil, odmítá, že by se fotbal budoucnosti podobal strojům s dokonalými atletickými dispozicemi, které plní taktické pokyny do puntíku. „Rozhodující jsou pořád situační řešení hráčů. Oni dostávají jen taktické informace, ale alfa omega je na nich. To už nejsou jen fotbalové akce, ale umění, vážení!“
Je znát, že fotbal pro něj je především vášní. „Atmosféra, magické bílé čáry na hřišti, proces přípravy hráčů, velké výhry a celá fotbalová rodina okolo mužstva. Je to úžasná hra, která baví miliony lidí. Fenomén. Vrcholem byly krásné okamžiky po velkém vítězném utkání. To bylo fotbalové nebe, ale velmi krátké, neboť přijímá jen na pár minut. Také jsem měl rád večery po vítězném zápase, prožitek jsem si ještě umocnil poslechem vážné hudby.“
A že takových mimořádných večerů bylo. Série dvaceti utkání s národním týmem bez porážky (v 76 zápasech nasbíral rekordních 50 výher). Česko dostal na všechny turnaje, o které bojoval, včetně mistrovství světa, což dosud jiný trenér nedokázal. S jedenadvacítkou získal evropské stříbro.
A přesto mnozí jeho úspěchy, jak je v Česku zvykem, bagatelizují: měl výjimečnou generaci, sázel jen na dvanáct hráčů, na což doplatili trenéři po něm, jeho styl byl často o nakopávání míčů na habána Kollera...
Všechno tohle je pravda. Nic z toho však nesnižuje Brücknerovu genialitu. Z nadprůměrně talentované generace udělá výjimečný trenér generaci výjimečnou. „Vždycky jsem měl ohromný tým, a abych se také trochu pochválil, uměl jsem si vybrat hráče,“ říká s nadhledem.
Hráči jej hltali. Pavel Nedvěd s Karlem Poborským chodili na rozbory u videa natěšení s předstihem, jako kdyby v kině dávali oscarový trhák. Chyběl jen popcorn. Po konci u českého týmu ještě převzal rakouskou reprezentaci, ale úspěch s ní neslavil.
„Vzal jsem do Rakouska i mou vnučku. Ona si kopala na hřišti a trefila přímo otvor na plachtě v brance, jak se dává na různé dovednostní soutěže. Rakouští funkcionáři jen žasli: Takhle střílí jeho malinká vnučka! Takový respekt jsem už u nich potom neměl,“ shrnul to Brückner.
Karas, jak mu s láskou přezdívají v rodné Olomouci, má faktor X. Charizma. I díky němu se v oboru svérázný paličák vypracoval mezi nejlepší na planetě. Odmítá žádosti o sepsání autobiografie, která by se stala zaručeně bestsellerem. Třeba se ještě dočkáme. Osmdesátka k bilancování vybízí.
„Ona ta osmdesátka si priority bere sama. Já už si je nevybírám,“ říká. Stále mezi nimi je i fotbal. „Je tam také, ale fotbal není celý život. Jako trenér jsem byl patnáct roků u Sigmy, sedm let u dalších klubů, sedmnáct u české reprezentace, dva roky v zahraničí. To je 40 let. Život pro fotbal není tak dlouhý. Abys toho stihl víc, musel bys mít přes sto. Nakonec ten život je hrozně krátký, abyste ve fotbale nechal všechno. Mám rád všechnu vážnou hudbu. Bavím se tím, že sleduju hodně historii a naučné programy. Tam se pořád vzdělávám a doháním, co jsem kolikrát zameškal.“
Nač se těší? „Těšení je adekvátní k věku a tomu, co přináší. Ale na těšení jsem nikdy nebyl. A neměl jsem rád ani oslavy.“
Tak všechno nejlepší.
