Luxusní čtvrt Dedinje zosobňuje totéž, co pro naši Prahu Hanspaulka. Prostě dobrou adresu. Ba přímo exkluzívní. V celém Srbsku sotva najdete lepší.
Tady se navzájem potkala sláva s bezedným bohatstvím i totální kýč s nezřízenou rozmařilostí. Tamní pompézní vily hýří divokými kreacemi balkánské formy podnikatelského baroka, ostrými hranami supermoderních rezidencí či odlesky romantismu z meziválečné epochy.
Sem se stahují milionové hvězdy srbské turbofolkové estrády, celebrity, zahraniční diplomaté, politici nebo byznysmeni s krajně podezřelými aktivitami.
Tento domov honorace se začal rodit po první světové válce. Tehdy vznikl zbrusu nový stát jižních Slovanů (Království Srbů Chorvatů a Slovinců), z něhož později vykrystalizovala nám dobře známá Jugoslávie. Zde okolo půle dvacátých let minulého století nařídil král Alexandr I. Karadjordjević výstavbu honosného komplexu dvorských paláců.
Lokalita určitě nebyla vybrána náhodou, jelikož se z ní otevírají nádherné pohledy do okolí. Současně ji obklopuje příjemné prostředí, zcela vzdálené prachu a smogu metropole. Král prý tak učinil proto, aby mu lidé nekoukali do oken, neboť doposud sídlil i úřadoval výhradně v centru města.
Konec druhé světové války přinesl soumrak monarchie. Syn krále Alexandra I. a nový vládce Petr II. Karadjordjević zůstal v exilu. Nadešla éra federativní republiky.
Bílý dvůr dokonce krátce sloužil jako vězení. Některé cennosti z inventáře byly zničeny už během okupace, jiné záhadně „zmizely“ v poválečném zmatku. Královské dvory se změnily na reprezentativní státní budovy, kde oblíbený jugoslávský prezident Josip Broz Tito přijímal oficiální návštěvy nejvyšší úrovně.
Paláce si též oblíbil Slobodan Milošević. Zde ale nadešel i konec jeho kontroverzní kariéry, protože tady veřejně uznal svoji volební porážku. Dnes komplex stále určitým dílem patří státu, přičemž uvnitř areálu se nacházejí i vojenské objekty. Následník trůnu a příslušníci královské rodiny rezidence opět využívají, nicméně majetkoprávní vztahy jsou pořád nejasné.
Průčelí Bílého dvora
Prohlídka v přísném režimu
Dvorský komplex, kam bylo dříve vyloučeno se dostat, se nedávno otevřel i pro obyčejné smrtelníky. Prohlídky za slušnou cenu monopolně zajišťuje Turistická organizace Bělehradu a platí pro ně přísná pravidla. A tím pádem vybočují ze standardních atrakcí. První podmínku znamená vhodný oděv. Takže žádné minisukně, bermudy, tílka a kroksy.
Předpisově ustrojen, jen s malým batůžkem a foťákem, vstupuji do autobusu. Venku je totiž fotografování povoleno. Po vcelku plynulé jízdě zastavujeme před vysokou zdí komplexu. Tady nám nejprve bezpečnostní pracovník kontroluje doklady, vzápětí jsme vpuštěni dovnitř parku.
Následuje rychlý výstup z autobusu, ale veškerá zavazadla musí zůstat uvnitř. Pokouším se cvaknout pár fotek exteriéru, ale hbitě jsme tlačeni do vstupní haly Královského dvoru. Kromě průvodce nás doprovází bezpečnostní pracovník v civilu. Uvnitř tempo zvolňuje. Výklad průvodce oceňuji, protože přes veškeré dějinné kolotoče, kterým byla Jugoslávie i následně Srbsko, vystaveny, se drží poměrně objektivní a neutrální formy. Po Královském dvoru následuje kaple a nakonec Bílý dvůr.
Kapli spojuje s palácem krytá chodba.
Vstupní trakt Královského dvora
Zpočátku se k nám přidal ještě třetí chlapík ustrojený do kvalitního obleku. Familiárně je představen jako „Žika Slika“, tedy oficiální fotograf. Ten jediný disponuje právem vytáhnout v interiérech objektiv a za poplatek zájemce zvěční uprostřed královské rezidence. Památeční fotku pak osobně předá ihned po výstupu z autobusu na výchozím stanovišti.
Opožděný vlak mezi evropskou aristokracii
Velkoryse pojatý soubor měl vladaře této nové regionální mocnosti alespoň navenek katapultovat mezi elitní panovnickou smetánku Evropy. Jugoslávský král se tak pokoušel vyrovnat tradičním dynastiím. Ale ve dvacátých letech minulého se zámecká sídla západní aristokracie už pomalu měnila na muzea. Zde se ovšem jednalo o nový prvek, který signalizoval, že kormidlo státu se teď obrátilo k západu. I přes určitou inspiraci kulturou carského Ruska. Orientální Balkán byl zbořen.
Sám panovník prý z prostého selského domku s rákosovou střechou kontroloval průběh stavby. Jádro souboru tvoří dva noblesní paláce: Královský dvůr a Bílý dvůr. První byl určen králi Alexandrovi, druhý byl pak zbudován pro jeho potomky.
Těžkopádná robustní architektura Královského dvoru vychází z lokálního srbsko-byzantského prostředí, naopak Bílý dvůr se ještě nese na vlně klasicismu šmrncnutého novorenesancí.
Výzdoba interiéru kaple
Jídelna v Královském dvoře
Snaha po sídle plně evropského střihu se maximálně promítla do interiérů. Například Modrému salónu udává tón baroko, Zlatému zase renesance. Královská rodina vybavila vnitřní prostory luxusním starožitným nábytkem, tapisériemi, benátskými lustry, cennými výtvarnými díly starých mistrů a ostatními hodnotnými sbírkami. Téměř v předvečer druhé světové války se tak v Bělehradě zrodila pozoruhodná konzervativní enkláva. Přirozená autentičnost našich zámků jí ale přece jen schází.
Podzemní prostory Královského dvoru svojí kýčovitou smrští barev naopak evokují dalekou Rus. Chybí jen bujaří bohatýři a Nastěnka s Marfušou. U diskrétně schované stupňovité fontánky panovník vedl důvěrné politické rozhovory. Ty byly dokonale zastřeny šumem dopadajících kapek, tudíž je nešlo nijak odposlouchávat. Za starobylým a historizujícím nádechem se našlo místo i pro dobové moderní technologie – například kinosál.
Místní tradice zosobňuje kaple. Svatyně stylově kopíruje středověké srbské chrámy. Otevřenému prostoru před vstupem do Královského dvoru pak dominuje elegantní altánek, jehož silueta se odrážela na hladině vodní nádrže. Pod střechu altánku byla instalována socha Dějiny Chorvatů od Ivana Meštroviće – světoznámého chorvatského sochaře a králova oblíbeného autora. Paláce vroubí opečovávaný francouzský park. Ten postupně přechází do anglické varianty okrasné zahrady následované voňavým sosnovým hájem.
Z tohoto skromného domku panovník kontroloval průběh výstavby.
Nádrž s altánkem, kde je instalováno Meštrovičovo dílo Dějiny Chorvatů.
Ačkoli královský komplex je svojí historií hodně mladý, i tak chová v sobě tajuplný příběh žánru „urban legends“. Těsně po druhé světové válce se do paláců nastěhoval Tito. Nejdůležitější muž Jugoslávie si sem přivedl svoji sekretářku Davorjanku „Zdenku“ Paunović.
Zdenka je považována za Titovu osudovou a vášnivou lásku, která se odehrávala ve stínu největších vojenských operací. Oba milenci spolu skrytě žili dlouhých pět let. Krátce po přestěhování do Bílého dvora Zdenka náhle zmizela. Okamžitě se rozšířily spekulace, že byla v zahradě tajně zakopána.
Legenda kupodivu vcelku odpovídá pravdě, ale realita je spíše lidsky smutná, bez aureoly senzace. Zdenka trpěla tuberkulózou a odjela se léčit do slovinských klimatických lázní Golnik, kde ale v důsledku nemoci zemřela. A pohřbena byla skutečně na základě svého přání v areálu královských rezidencí.
Byť se nám to může zdát podivné, tak malé rodové hřbitovy uvnitř sadů vedle usedlostí jsou v některých regionech bývalé Jugoslávie naprosto běžné. Pohřeb Zdenky doopravdy doprovázelo naprosté utajení. O jejím úmrtí se nesmělo mluvit. Připomíná ji pouze skromný hrob pod borovicemi pietně udržovaný členy královské rodiny.
Může se hoditProhlídky královského komplexu se konají výhradně během sezóny. Rozpisy jsou zveřejněny na stránkách Turistické organizace Bělehradu. Rezervace předem je povinná, já jsem ji provedl s přibližně desetidenním předstihem emailem a těsně před příjezdem do Bělehradu stejným způsobem potvrdil. Platí se osobně v kanceláři Turistické organizace, Knez Mihailova 56, kde zájemci současně předloží doklad totožnosti. I platbu a ostatní formality jsem zrealizoval dva dny předem, páteční poledne současně představuje nejzazší uzávěrku víkendových termínů. Prohlídky jsou organizovány ve dvou variantách výkladu – srbské a anglické. Cena činí 650 dinárů. Anglickojazyčné probíhají pouze o víkendech. I s dopravou autobusem trvají přibližně dvě hodiny. Nástupní místo tvoří stanoviště turistických autobusů u parku na náměstí Nikoly Pašiće naproti parlamentu. Internet |
