Ona a zástupy dalších se na hlavních kurtech tenisového Roland Garros skutečně necítí komfortně. Oranžový povrch je pomalý, příliš pomalý. Přisypat, nemíchat!
„Antuky je opravdu hodně,“ říká Plíšková o vrstvách na centrkurtu či ve druhé největší aréně Suzanne Lenglenové, kde Rafael Nadal hrává. „Ne že by se výměna nedala zabít, ale potřebujete jeden dva údery navíc. I na servisu je to znát.“
Roky už to v Paříži takhle je. Pomalejší odrazy svědčí Nadalovi, jehož 11 titulů na jednom grandslamu patrně nikdo nikdy nezopakuje.
A šéfové Roland Garros ho v honu za neustálým vylepšováním rekordu podporují. Udolat zde božského Rafu, když ještě dostává výhodu úpravou kurtů? No... Hodně štěstí všem odvážlivcům!
Postranním efektem je třeba daleko horší předvídatelnost ženského turnaje, hráčky s podobnou hrou jako Plíšková občas docela trpí. To, že dlouhonohá Češka před Roland Garros vyhrála prestižní antukovou akci v Římě, vypadá na papíře skvěle, jenže tady je realita jiná.
„V Římě se hraje s dunlopy, to jsou rychlejší míče než ty zdejší,“ vypočítává. „I počasí bylo trošku lepší. Zatím mi všechno přijde pomalé,“ líčí Plíšková - v Paříži není vyloženě pošmourno, ale slunce se skrz mraky dere spíš opatrně a teploty maximálně lehce překračují dvacítku.
Když si odmyslíme lokální specifika (třeba různá nadmořská výška), je klíčem k antukové tajence právě kombinace tenisáků a počasí.
„Pořád sním o tom, že budou míče jednou všude stejné... No, nic. Tak to je, sponzorských smluv je na to až příliš mnoho,“ uznává i Roger Federer, že toto přání patrně nezůstane vyslyšeno pro něj ani pro příští generace.
Horko pak urychluje let míčů i odskoky.
Ale zase ztěžuje pohyb. „Při vedru v Římě antuka vyschne a začne být kluzká. To na Roland Garros mi kurty pořád přijdou navlhlé,“ soudí Federer - kropící čety jsou ostatně všude. „Nekloužeme tu, to je fajn. Ale taky není snadné rychle ukončit výměny.“
Vzhledem k dějinám pořadatelské země je úsměvné, že na Roland Garros v tomto směru nepanuje ani rovnost, ani bratrství. Už v nové „skleníkové“ aréně Simonne Mathieuové míče létají svižněji. „A kurty deset a jedenáct mi přišly vyloženě rychlé... To je beton posypaný malou vrstvou antuky,“ popisoval Lukáš Rosol podmínky na odlehlejších hřištích. Na těch, kam nejmilovanějšího pařížského hosta Rafu rozhodně nikdy nepošlou.
