Před posledním domácím utkáním jeho úctyhodné kariéry nadšeně aplaudovali jak diváci, tak fotbalisté na trávníku, mezi nimiž byl i český záložník Antonín Barák. Tifosi na tribunách rozvinuli plachtu s děkovným vzkazem a slovy: „Navždy vděční úžasnému muži.“
A protože si Ranieriho Cagliari v roli nováčka italské ligy před pár dny zajistilo záchranu, tak snad ani nevadilo, že tým v závěrečném utkání s Fiorentinou smolně padl po gólu z penalty ve třinácté nastavené minutě nastaveného času (2:3).
Nejen Ranieri před střídačkou už v úvodu marně zadržoval slzy. Na oplátku tleskal lidem na stadionu, kteří bez ustání vyvolávali jeho jméno.
👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏 👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏👏
CLAUDIO RANIERI. 🥹❤️ https://t.co/3dJt0F4NVk
„Nebylo jednoduché se rozhodnout, ale musel jsem,“ řekl, když se začátkem týdne v připraveném klipu posadil na barovou židličku a ohlásil svůj konec. „Bolí to, ale nastal ten správný čas,“ vzkázal se skleněnýma očima.
V dvaasedmdesáti už nechce pokračovat v jiném klubu.
Cagliari je jeho srdcovka, kde na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako kouč poprvé nakoukl do Serie A. Na sklonku kariéry se na malebnou Sardinii ještě jednou vrátil, loni klub vrátil mezi elitu a teď ho zachránil.
Může to znít až příliš kýčovitě nebo jako otravné klišé, ale platí, že kruh se uzavřel.
Loučí se fotbalový trenér s vizáží milého pohádkového dědečka. Všude oblíbený a milovaný „Mister“ Claudio.
„Velký borec,“ vypálí bez přemýšlení také Radek Bejbl, jeden z pěti Čechů, kteří si pod Ranierim v průběhu kariéry zahráli. Když Bejbl v pátek po telefonu vyslechl prosbu, jestli by na bývalého trenéra krátce zavzpomínal, okamžitě se rozzářil.
„Jeden z nejzajímavějších a nejinspirativnějších lidí, pod kterým jsem měl tu možnost hrát. Velký profík se smyslem pro detail. Perfektní vztahy měl jak s kolegy z realizačního týmu, tak s námi hráči. A bylo jedno, jestli jste klíčová postava nebo poslední náhradník,“ poví.
Bejbl zažil Ranieriho v sezoně 1999/00 ve španělském Atlétiku Madrid.
„Tenkrát to nebylo jednoduché období, klub měl ekonomické potíže a nějaký čas jsme byli dokonce pod nucenou správou. I tak ale Claudio udržoval v týmu dobrou náladu. Hodně jsem si od něj vzal,“ pokračuje.
Ranieri vedle Bejbla vedl také Pavla Nedvěda se Zdeňkem Grygerou v Juventusu, potkal se krátce s Patrikem Schickem v AS Řím a Jakuba Jankta si po angažmá v Sampdorii vzal s sebou také do Cagliari.
Vrchol takřka čtyřicetileté trenérské kariéry, během níž měl Ranieri třiadvacet různých angažmá, zažil pochopitelně v Anglii, kde v roce 2016 senzačně ovládl Premier League s odepisovaným trpaslíkem z Leiceisteru. Přitom o pár měsíců dřív ho hnali z Řecka, kde poprvé a naposledy kývl na nabídku od některé z reprezentací.
Když na něj tenkrát zaplněný stadion v Aténách pískal po ostudě s Faerskými ostrovy, třetí domácí porážce ze čtyř zápasů, nikoho nenapadlo, že má Ranieri ten největší fotbalový úspěch teprve před sebou.
Ranieriho příběh: faerská ostuda, Kasabian, oběd u mámy. A první titul |
Fanoušci Leicesteru navíc jeho příchod brali jako zradu vůči předchozímu manažerovi Nigelu Pearsonovi, který tým v předchozím ročníku anglické ligy senzačně zachránil. Legendární Gary Lineker, rodák z Leicesteru a jeho bývalý hráč, si tehdy veřejně rýpnul: „Ranieri? Děláte si srandu?“
Nakonec musel napřesrok moderovat jeden díl svého pořadu Match of the Day ve veřejnoprávní BBC pouze ve spodním prádle, protože Leicester vyhrál titul a Lineker prohrál sázku.
„Co Claudio v Anglii dokázal, bylo neopakovatelné. Samozřejmě, že jsem jeho cestu sledoval a hrozně mu fandil a přál. Dodnes si s chutí přečtu nebo se podívám na cokoli, co se Claudia týká,“ říká Bejbl. „Jen škoda, že od doby, kdy jsme se ve Španělsku rozešli, jsme se potkali už pouze jednou: v roce 2003 jsme v Praze krátce pokecali před zápasem Chelsea, kterou tehdy vedl v Lize mistrů proti Spartě.“
STALO SE 2. KVĚTNA: Zázrak, který měnil životy. Leicester uchvátil Anglii |
A další vzpomínky při velkém loučení ožívají.
„Zrovna nedávno jsem kamarádům vyprávěl historku, jak se mě Ranieri před jedním zápasem v Málaze při přípravě před všemi spoluhráči zeptal: ‚Radku, vidíš tady ten půlící kruh?‘ Já byl překvapený, kývnul jsem a on pokračoval: ‚Směrem dopředu ho nepřekročíš, protože v tomhle týmu by pořád všichni jenom útočili a já potřebuju, aby taky někdo bránil.‘ Všichni jsme se tomu s klukama smáli, já každopádně splnil, co mi trenér řekl, a vyhráli jsme 3:2.“
Tak krásný důchod, trenére!
