Nadešel poslední rok první světové války. V zázemí států Ústředních mocností (Německá říše, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Bulharsko) vládne bída a hlad, množí se spontánní nepokoje. A podobná nálada se šíří též mezi vojáky vzdorujícími nepříteli. Kromě zranění je kosí epidemie nemocí, vázne zásobování, dochází k dezercím a všeobecnému rozkladu. Vítězství je ztraceno, bojová morálka se blíží k nule.
Po pádu Srbska byl na jeho území převelen „Trenčínský 71. pěší pluk“. Z jara 1918 k němu postupně přibyli ostřílení borci z italské fronty, plus čerstvě odvedené rezervy. A především ještě tři tisíce tvrdých chlapů, kteří už za sebou mají útrapy ruského zajetí, ve kterém zažili zlomové události včetně Říjnové revoluce. Momentálně jsou dočasně umístěni v Kragujevci. A čekají, až budou převeleni na bojiště.
Vojáci se původně mylně domnívali, že po návratu z Ruska už zůstanou doma. Alespoň na chvíli, na dovolenku. Jenže teď tvrdnou kdesi uprostřed srbské Šumadije. Sice mezi slovanskými bratry, ale oděni do uniforem okupanta, pod velením fanatického a krutého podplukovníka. A jsou řádně napruženi. Zejména při představě opětovného bojového nasazení.
Jejich důstojníci na ně hledí podezřele a vidí v nich skryté revolucionáře. Dne 2. června je jim konečně vyplacen zadržovaný žold. Vojáci tedy obráží místní krčmy a totální naštvanost a ostrá šumadijská rakije vytvářejí třaskavou směs.
Jeden z vojáků se vrací pozdě po večerce a dostává se do sporu s dozorujícím poddůstojníkem Antonem Bednárem. Ten mu vyhrožuje raportem. Vzápětí je aktivní šikovatel zbit. A události nabírají turbulentní obrat.
Část vojáků se bleskurychle zmocňuje zbraní. Sice něco ukořistili, ale právě kvůli nedůvěře k nim byla většina ostré munice uschována v detašovaném arzenálu. Pak následoval výpad do města s cílem obsadit nádraží a zároveň se dostat ke zbraním.
To se ovšem nepovedlo a vzpoura se proměnila na nelítostné střety v ulicích i kasárnách. A následujícího dne byla vzpoura nesmírně tvrdě potlačena. Brzy následoval soud a 21. června bylo popraveno zastřelením čtyřicet čtyři vzbouřenců. Některé prameny uvádějí, že z celkového počtu bylo 42 Slováků a dva Češi. Udává se, že účastníci vzpoury prý nakonec byli omilostněni, nicméně dokument se dostal do Kragujevce až po vykonání exekuce.
Vzorně udržovaný památník
Drtivou většinu pluku tvořili chlapci z Pováží a přilehlých regionů. Proto se mu také pohrdlivě říkalo „drátenický regiment“. Po vzniku první republiky, konkrétně roku 1924, byl na místě popravy odhalen památeční komplex, který v tehdejším duchu obdržel název Československý hřbitov.
Za hřbitovem začíná lesopark Šumarice, který je oblíbenou volnočasovou zónou.
Čelní trakt Slovenského hřbitova
Ohrazený památník střeží sochy lvů, jakožto symbolu naší společné republiky. Prostranství za nimi, kde byli vzbouřenci zastřeleni a pohřbeni, vévodí obelisk, do jehož čelní strany jsou zaznamenána jména popravených. Zadní díl pak zdobí dlouhá litanie oslavného žalozpěvu v duchu tradičních srbských náhrobků, zejména vojenských. Po rozdělení republiky památník získal aktuálnější a výstižnější pojmenování – Slovenský hřbitov.
Po prohlídce památníku se zastavuji na kávu. „Odkud jsi?“ vyzvídá majitel lokálu, neboť neomylným instinktem poznává cizince. Sděluji mu svůj původ i příčinu návštěvy. „Tipoval jsem to,“ dodal. „Kafe máš ode mne jako pozornost, protože jsi přijel až k nám, podívat se na pro tebe důležité místo,“ uzavřel.
Otřesný válečný zločin
V Kragujevaci se nachází i další pamětihodnosti spojené s pachutí válek. Slovenský hřbitov totiž zároveň představuje jednu ze vstupních bran do rozlehlého lesoparku Šumarice, jehož půlkruh obklopuje město. Během druhé půle roku 1941 lokální odbojová seskupení složená z partyzánských a rovněž i četnických oddílů začala nebezpečně dotírat na německá okupační vojska.
Kragujevacká vzpoura na stříbrném plátněRoku 1957 natočil slovenský režisér Paľo Bielik film Štyridsaťštyri, jehož motivem je Kragujevacká vzpoura. Byť je svým zpracováním částečně poplatný době vzniku, lze ho určitě považovat za zdařilý pacifisticky laděný snímek. V mnohém se přesně drží historických skutečností. Včetně průvodu odsouzených vzbouřenců napříč městem, kdy jim místní obyvatelé vyjadřovali podporu. Avšak především verbální, neboť během vzpoury vojáci počítali s více aktivním zapojením lokálních Srbů, případně se spojením se zdejšími diverzními a gerilovými skupinami. Naopak spontánní vypuknutí vzpoury zachycuje odlišně. Zcela nesporným faktem zůstává, že v Pováží – rodném kraji mnoha účastníků vzpoury, skutečně existovaly osudy zcela totožné s životním příběhem hlavního hrdiny filmu, popraveného vzbouřence, po němž doma zůstala vdova s dcerkou. |
Tehdy německý generál vydal nařízení, že za každého zabitého vojáka má být popraveno sto civilistů. Za zraněného pak padesát. Po střetnutí, kdy během bitvy mezi odbojáři a Němci zahynulo deset vojáků a dvacet šest jich bylo zraněno, vypuklo v Kragujevci hromadné zatýkání, respektive regulérní hon na muže mezi šestnácti až šedesáti lety.
Kromě Němců se ho aktivně zúčastnili příslušníci quislingovských formací Srbského dobrovolnického sboru (Ljotićovci, podle profašistického politika Dimitrije Ljotiće). Zadrženo bylo nejméně pět tisíc lidí včetně studentů gymnázia, kteří byli spolu se svými profesory odvedeni přímo z vyučování.
Následně proběhla selekce a popravy. Tento masakr si vyžádal minimálně 2 300 civilních obětí. Přesný počet není znám, nicméně dříve uváděný údaj 7 000 obětí se zdá být nadsazený.
Popravy se odehrály 20. a 21. října 1942. Nejvíce lidí bylo zabito právě v místech nynějšího památečního lesoparku Šumarice. Tuto událost připomíná řada památníků a o něco dále situované muzeum. Zároveň se zde nalézá ještě velké staré srbské vojenské pohřebiště, kde jsou pochování padlí z mnoha válek: od srbsko-tureckých přes balkánské až po první světovou.
Centrum Šumadije
Kragujevac je nyní hlavním centrem regionu Šumadija a partnerským městem Brna. Výjimečnou úlohu ovšem sehrál mezi léty 1818 až 1841. Tehdy se za vlády knížete Miloše Obrenoviće stal oficiální metropolí autonomního Srbska. Bohužel komplex panovníkova dvora byl poničen za druhé světové války. Zachován zůstal pouze Amidžin konak – rezidence Milošova majordoma, kterému kníže důvěrně říkal „amidža“, tedy strýc. Amidžin konak byl vystavěn ve stylu tradiční balkánsko-orientální architektury a nyní slouží místnímu muzeu.
Amidžin konak v blízkosti tržnice. Rezidence postavená v tureckém stylu pochází z 19. století.
Interiér „Starého kostela“
Ze stejného období též pochází Starý kostel (Stara crkva). Ihned vedle něj se krčí skromná přízemní budova, která jako by z oka vypadla venkovské zástavbě jižní Moravy. Avšak tady jde o objekt první srbské skupštiny, čili národního shromáždění.
Pár metrů od Amidžina konaku se rozprostírá barvité městské tržiště obklopené labyrinty a shluky uliček s nízkými staveními, kde se nachází rázovité krámky se vším možným, dílny i lidové hospody a grily. O kus dál se kromě nablýskané moderní parkové zóny a ulic klasického evropského střihu, zastoupeného mixem historizujících slohů typu „belle epoque“ a moderních staveb (od těžkopádného brutalismu socialistické Jugoslávie po dnešní uniformní sklo), tísní fragmenty klasické balkánské čaršije. Té opět udávají ráz staré přízemní budovy a hlavně příjemné kavárny.
Místy se pak bokem ukrývají skromné zbytky původní městské zástavby. Ty si ponechaly ryzí autentickou tvář. Zčásti jsou příkladně udržovány, avšak některé pitoreskní domečky se bohužel bez sebemenšího zájmu rozpadají, ač jsou mnohdy památkově chráněny.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditJak se tam dostat Internet |
