Proč na výletě většinou nezabloudíme? Za odpověď na tuto otázku dostali v roce 2014 Nobelovu cenu americko-britský vědec John O´Keefe a norští manželé May-Britt a Edvard Moserovi. Společné se podíleli na objevu „GPS v mozku“, sídlící v oblasti hipokampu.
Pokusy na potkanech ukázaly, že když je zvíře v určitém místě, má v hipokampu aktivní zcela přesné buňky, a když doběhne jinam, tak se aktivizují zase jiné buňky. Vznikají tzv. kognitivní mapy, které si můžeme zjednodušené představit jako mapy skutečné.
Jde prostě o modelová schémata zastupující vnější realitu. Třeba krajinu, byt, nákupní centrum, školu, knihovnu nebo jakýkoli jiný a do té doby neznámý prostor kolem nás. A to včetně směrů, vzdáleností, orientačních bodů a dalších důležitých detailů.
Trefit domů
Jak kognitivní mapy v mozku přesné vypadají a na jakých principech fungují, se dočtete v boxu na konci článku. Vysvětluje to, proč mají staří lidé postižení alzheimerem takové problémy s orientací.
Tato degenerativní nemoc mozku postihuje nejdřív ze všeho právě hipokampus. Člověk s alzheimerem tak přijde o své kognitivní mapy prostoru a náhle zabloudí třeba i na cestě z obchodu domů, kterou šel už nejmíň tisíckrát. Jako kdyby vám z GPS navigace někdo vymazal software nebo došlo ke ztrátě družicového signálu.
Náš orientační smysl funguje podvědomě, nemusíme na něj myslet. Pokud se ale nesnažíme něco si cílené zapamatovat. Když si v duchu řeknete: „Až půjdu od studánky zpátky ke stanu, u vysokého smrku musím zahnout doleva,“ zapíše se vám informace i do paměťových center, která jsou v jiných částech mozku než v hipokampu.
Že vaše orientační schopnosti nejsou nejlepší? Pak využívejte cílené zapamatovávání cesty co možná nejčastěji. Mozek totiž funguje jako sval, dá se trénovat, cvičit a zlepšovat. Čím víc se musíte orientovat, tím víc příslušných nervových spojení se nově vytváří a tím se budete orientovat lépe.
Buzola a tištěná mapa se postupně stávají minulostí.
Jenže právě to začíná být kvůli GPS stále větší problém. Družicové navigační přístroje naše životy ovlivňují stále víc. Protože jsme líní, používáme je nejen v neznámém horském terénu, ale třeba i při řízení auta nebo při pěší orientaci ve městě. Je to jednodušší než hledat papírovou mapu a namáhat si mozek.
Čtení map a orientace v terénu bývala základní dovedností, které jsme se učili na prázdninových táborech, branných kurzech nebo třeba ve skautu. Dnes je to ale pro řadu lidí archaické, zapomenuté a zdánlivě zbytečné umění, podobně jako třeba stahování zabitého králíka, naklepávání kosy nebo pečení chleba.
Důsledek? Policie v jižním Skotsku nedávno zveřejnila výzvu, aby se návštěvníci turistické oblasti Grampian učili orientovat. Několik ztracených lidí tam totiž musela zachraňovat helikoptéra.
„Stále větší používání mobilních navigačních aplikací způsobuje, že se turisté dostávají do nesnází,“ řekl BBC policejní mluvčí. „Kvůli závislosti na technologiích přestáváme rozumět skutečnému světu kolem sebe.“
Schválně – kdy jste při hledání nějaké neznámé ulice naposledy otevřeli tištěný plán? Kdy jste při jízdě na druhý konec republiky použili klasickou automapu? Proč byste to dělali, když stačí kliknout na displej, že?
Jako ovce
Jenže nadměrné užívání GPS z nás postupně dělá hlupáky. Vyřazuje kritické myšlení a „zdravý selský rozum“ a mění nás v „zombie“ se slepou důvěřivostí v následující šipku na displeji.
První nevýhoda nadužívání GPS je čistě psychologická. Jakmile se beze zbytku spolehnete na barevnou šipku nebo robotický hlas „Až to bude možné, zahněte doprava,“ vypnete přirozenou ostražitost a přestanete kriticky sledovat okolí. S GPS si přestáváte průběžně ukládat do hlavy orientační body a všímat si, jestli náhodou nejdete nebo nejedete špatně. Mizí nejen hlídání směru, ale i respektování jednosměrek a zákazů vjezdu. Stávají se z nás ovce.
Příkladem je řidič, který v listopadu 2009 vjel na v té době ještě rozestavěný úsek dálnice D1 na Novojičínsku. Jeho auto skončilo ve stanu, kde se po slavnostním přestřižení pásky mělo podávat občerstvení. „Navedla mne tam navigace,“ omlouval se. Jiný řidič kamionu vjel v dubnu 2011 u Olešné na Písecku podle GPS do příliš úzké ulice, kde porážel ploty a vyvracel patníky.
Ještě horší je, že GPS při dlouhodobém užívání negativně ovlivňuje náš mozek. Vědci z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu prokázali, že se vám tím zmenšuje právě oblast hipokampu, odpovědná za orientaci v prostoru. Vlastně je to logické. Kdo se nehýbe, má místo svalů bláto, a kdo v cizím prostředí nenamáhá hlavu, stále častěji se ztrácí.
Studie Britské kartografické společnosti navíc prokázala, že při „čtení“ a používání velké papírové mapy si člověk – na rozdíl od malého displeje GPS – všímá i širšího okolí trasy. Kostely, vesnice, hrady, lesy, kopce, to všechno nám na GPS zůstává skryto. Zajímá nás jen samotná trasa – cesta z bodu A do bodu B, nic víc. Civíme na displej, i když bychom se měli dívat víc do krajiny. Kvůli tomu ztrácíme kulturní, zeměpisnou a vlastivědnou „gramotnost“.
GPS navigace vás navede rovnou do cílového místa. Sledováním navigace ale přestáváte vnímat okolí a zajímavá místa na vaší cestě.
Když jste před lety mířili dejme tomu do Vídně, museli jste si předem nastudovat trasu. V mapě jste si všimli, kde se dá cestou najíst, vykoupat se, prohlédnout si muzeum nebo třeba nakoupit víno. Dnes jen navolíte klíčové slovo „Vídeň“ a potvrdíte povel „Jeď!“.
Studie vědců z University of Tokyo už také prokázala, že s orientací podle GPS si z trasy po příchodu nebo příjezdu do cíle nepamatujete ani zdaleka tolik detailů, jako když vyrazíte podle papírové mapy či plánu města.
Jak si užít cestování
GPS je sice velmi přesná, ale zároveň i velmi hloupá. Nepozná lidské chyby, omyly a překliknutí. Když třeba do navigace zadáte cíl „Praha“, můžete se místo v hlavním městě ocitnout na stejnojmenné kótě 862 mn.m. uprostřed brdských lesů. A kolik je jen v Česku vesnic jménem Lhota…
Vědci z londýnské University College v roce 2013 pomocí magnetické rezonance zkoumali mozky taxikářů, kteří se musejí ve složitém městě každý den orientovat hlavně podle paměti. Zjistili, že proti příslušníkům jiných povolání mají větší a aktivnější oblast hipokampu, odpovědnou za orientaci v prostoru. Potvrdila se přitom i přímá úměra. Čím déle je někdo taxikářem, tím větší má orientační mozkové centrum, tím podrobnější kognitivní mapy a tím víc buněčných spojení v nich.
Naše schopnost prostorové orientace se tedy dá do jisté míry natrénovat nebo aspoň průběžně udržovat, aby nezakrňovala. GPS navigace není zlo, ale užitečný nástroj. Jde ovšem o to používat ji s rozmyslem jen tam, kde se bez ní opravdu neobejdete.
Ptačí myslSchopnost orientace je částečně vrozená, částečně se dá natrénovat a částečně závisí i na tom, jste-li muž nebo žena. To je dáno evolučně. Muži se vydávali na dlouhé lovy, takže se u nich vyvinuly lepší orientační schopnosti než u žen, které zůstávaly v okolí jeskyně nebo tábora. Jak to celé funguje? Na papírové mapě každý bod v kartografickém souřadnicovém systému charakterizují dvě čísla: poledník (ve směru sever-jih) a rovnoběžka (ve směru západ-východ). Od toho se dá z družice odvodit GPS adresa každého bodu na Zemi. Redakci magazínu Víkend najdete na souřadnicích 50.0694044N, 14.4007017E. V mozku to máme zařízeno podobně díky zvláštnímu typu neuronů, kterým se říká mřížkové buňky. Když se pohybujeme v neznámém prostředí, vytvářejí tyto buňky struktury ve tvaru šestihranů, ze kterých jsme schopni zpětně odvodit topografii prostoru. V hlavě tedy nemáme ploché 2D mapy, ale prostorové 3D modely. Náš mozek průběžně registruje i směr pohybu a rychlost, orientační body a vzdálenost. Všechny informace ukládá do „kognitivních map“ v hipokampu. |
