Archiv bezpečnostních složek v pražském Braníku se ve čtvrtek otevřel veřejnosti. U příležitosti padesátého výročí pražského jara archiváři zájemcům během komentovaných prohlídek ukázali, jak například restaurují či digitalizují materiály StB a SNB. Instituce zároveň připomněla vydání manifestu Dva tisíce slov, který sepsal spisovatel Ludvík Vaculík.
Nadějný vývoj o pár měsíců později zastavila sovětská okupace. Přesto se v dubnu 1968 události pohybovaly dobrým směrem. Novým předsedou vlády byl jmenován Oldřich Černík. Personální změny vycházely z Akčního plánu KSČ, který požadoval společenské reformy. Komunisté tehdy vyměnili i ministra vnitra, do úřadu nastoupil Josef Pavel – bývalý politický vězeň a zároveň velitel lidových milic z roku 1948.
„On jako politický vězeň, kterého semlely politické procesy s komunisty na začátku 50. let, tak chtěl usilovat o to, aby bylo narovnáno to bezpráví, aby se i Státní bezpečnost vyrovnala se svou minulostí, co se týká porušování socialistické zákonnosti, jak se tehdy říkalo,“ říká historik Bursík.
Na Jaře 1968 začal působit Klub angažovaných nestraníků (KAN) či spolek K 231, který sdružoval politické vězně, a uvažovalo se také o obnovení sociální demokracie. „Pavel inicioval setkání se členy klubu K 231, které potkával už jako vězeň v padesátých letech v lágrech. Tam bych věřil tomu, že ta snaha o nějaké narovnání bezpochyby byla,“ vysvětluje historik s tím, že období pražského jara ale bylo velmi krátké.
Bursík se domnívá, že Pavel chtěl dát StB jasné mantinely a „umravnit“ ji. „Nicméně tady působili i lidé, kteří byli zodpovědní za padesátá léta, ti také měli svoji moc a přesvědčení. Ale co hrálo největší roli, bylo to, že kdyby komunistická strana přiznala, že se tady masivně děly nezákonnosti a že komunistická strana za to byla zodpovědná, tak by v podstatě popřela ten článek 4 ústavy o vedoucí roli komunistické strany,“ míní Bursík.
Následovat by mohl ještě větší tlak na otevření politického systému i jiným stranám. „A to už by překročilo i ty meze, co Dubček a další mohli chtít, protože byli pod tlakem Sovětského svazu,“ připomíná.
Bezpečností složky podle Bursíka však i během jara 1968 víceméně pracovaly pořád stejně. „Třeba na krajích a okresech se vytvářely informace o vedoucích lidech, kteří se dostali do čela přípravných výborů K 231. Jejich charakteristiky byly použity v květnu 1968 na zasedání ÚV KSČ, kde Dubček vystoupil s tím, že je potřeba spolků jako K 231 zastavit. Na jednu stranu snaha o změnu byla, ale ta praxe a činnost byla o něčem jiném,“ popisuje Bursík.
Přestože rok 1968 je symbolem určité liberalizace, historik tvrdí, že o tehdejší opozici se nedá mluvit jako o opozici v dnešním slova smyslu. „Funkcionáři KSČ, kteří se považují za liberální, byli vychováváni na stranických školách, prošli Sovětským svazem a zůstali přesvědčeni, že komunistická strana má hrát tu hlavní roli ve společnosti,“ říká Bursík.
„Že se uvolnila cenzura a v médiích mohl mluvit lidé, kteří byli perzekvováni, bylo zejména o tom vyrovnání se s minulostí. Myslím, že o politické opozici se vůbec nedá mluvit. Existovala tu nějaká opozice uvnitř KSČ, ale navenek ne,“ dodává.
