Na jaře 1968 Alexandru Bovinovi, pracujícímu na ústředním výboru sovětských komunistů, známí přivezli z Československa hospodský jídelníček. Vyjímaly se na něm játra Jánose Kádára, žebírka Leonida Brežněva, mozeček Waltera Ulbrichta, jazyk Wladyslawa Gomulky a vejce Todora Živkova.
Cenzura v tehdejším Československu padla nejen ve sféře restaurací a jídelen. Před srpnem 1968 věci dospěly až ke zveřejňování Brežněvových karikatur, napsal internetový list Gazeta.ru.
Před padesáti lety, 5. dubna 1968, vedení československých komunistů přijalo akční program, připomněl ruský deník. Za ekonomickou část odpovídal Ota Šik, jehož plán ekonomických reforem o desítky let později studovali budoucí reformátoři ruské ekonomiky. Za politickou část ručil Radovan Richta, který vymyslel sousloví „socialismus s lidskou tváří“. Z toho se dalo vyvodit, že běžný socialismus má tvář nelidskou, dodal deník.
Začalo Pražské jaro, které se stalo předzvěstí pádu komunismu a předpokojem zamrznutí v Sovětském svazu. Sovětští komunisté se tehdy báli infekce liberalizace z blízkého Západu, považovaného za sovětskou sféru vlivu. Báli se o Ukrajinu, o sovětskou inteligenci, o polské a maďarské studenty.
20. srpna 2015 |
Strach z dominového efektu
Brežněv říkal Alexandru Dubčekovi, že samostatnou politiku Čechoslováci nemají a ani nemohou mít. Protože Československo patří k území, které osvobodil sovětský voják - a „hranice těchto území jsou naše hranice“.
Již rozdrcení maďarského povstání v roce 1956 předvedlo, jak je s to konat Sovětský svaz, a to i za destalinizace. Stejně, jako byl Sovětský svaz nemyslitelný bez Ukrajiny, byl nemyslitelný i bez Československa, Maďarska a Polska. Bez těchto zemí nemohl existovat východní blok.
Proto Brežněva nemohly uklidnit Bovinovy návrhy, aby se Československo stalo jakousi další Jugoslávií či Rumunskem, ani výstrahy, že ze vpádu vojsk bude více škody než užitku. Ztratit Československo pro tehdejší vedení - politbyro - znamenalo ztratit vše. Mohlo to spustit efekt padajících kostek domina.
Členové politbyra rychle pochopili, že se nové sympatické a dynamické vedení Československa nehodlá postavit demokratizaci zdola. Přesto pro Moskvu nebylo jednoduché uvěřit, že komunistické vedení a vláda mohou zrušit cenzuru a jen přihlížet tomu, co se píše v novinách: Brežněv vyjeveně poslouchal Dubčekovu ujišťování, že se nic hrozného neděje.
Sovětské vedení spoléhalo na „zdravé síly“ v československém vedení. „Nejzdravější“ byl šéf slovenských komunistů Vasil Biľak, který probíral taktiku a strategii potlačení „socialismu s lidskou tváří“ s moskevskou spojkou, prvním tajemníkem ukrajinských komunistů Pjotrem Šelestem.
Ale „zdravé síly“ prohrávaly. Politbyru přes veškerou nechuť nezbývalo než jednat s Dubčekem a premiérem Oldřichem Černíkem. 16. května na zasedání politbyra pragmatik Alexandr Kosygin hovořil o tom, že vstup vojsk je nevyhnutelný, ale že se mají stáhnout, až se vynoří „dělnické ozbrojené jednotky“. Logiku imitace „lidového“ odporu proti reformám doplňovala „alternativní fakta“ i provokace sovětské tajné služby.
7. července 2015 |
Rozsudek smrti s odkladem
Klíčové rozhovory se odehrály v Čierné nad Tisou. Brežněv a jeho suita narazily na zoufalý odpor „nezdravých sil“. Došlo na obvinění a urážky. Kosygin odmítl jednat s „haličským židem“ Františkem Krieglem. Antisemitské výpady proti Krieglovi a Šikovi se zopakují, až Čechoslováky přepraví do Moskvy.
„Za rok 1968 byste měli být vděční“Komentář na ruském webu vyvolal diplomatický skandál |
Kosygin byl v zahraniční politice největším z jestřábů. Navíc záviděl: již zkrachovalo to, co plánoval v Sovětském svazu jako ekonomickou reformu, zatímco Čechoslováci chystali opravdovou reformu jako důkaz, že ji lze uskutečnit pouze díky politické demokratizaci. Takový přepych si sovětský režim dovolit nemohl.
Rok 1968 se na Západě stal rokem změn, které posouvaly hranice jak v politice, tak ve společnosti a kultuře. Kapitalismus se přizpůsobil novým výzvám a přežil, zatímco v socialistickém táboře se stal rokem definitivního zamrznutí. Problémy se neřešily, ale odkládaly, aby se mohutně provalily o 20 let později, kdy „sametové revoluce“ roztrhaly železnou oponu.
Východoevropské vůdce nezachránil ani gulášový socialismus, ani špehování tajných služeb, ani věčné přátelství, zpečetěné polibkem Brežněva s Honeckerem. Sovětský svaz se dobrovolně odmítl měnit a ještě zarputileji bojoval o své sféry vlivu, čímž si podepsal rozsudek smrti s odkladem.
