RECENZE: Jak dělat legraci v komedii. Italové v Metropolitní napověděli

Repríza Donizettiho komické opery Nápoj lásky, kterou v sobotu odvysílala do kin Metropolitní opera, by snad ani nestála za řeč. Že za ni stojí, je zásluha především dvou italských zpěváků.

Inscenace Bartletta Shera, kterou tentokrát s lehkou rukou dirigoval Domingo Hindoyan, by jistě mohla být zahrnuta přívlastky jako „zaprášená“, „staromódní“, „konzervativní“ či „kýčovitá“. Tak působila už roku 2012, kdy ji Metropolitní opera odvysílala poprvé. Nějaký chytrý nápad postrádá, ale spíš než pitoreskní scéna a kostýmy vadil poznatek, že obnovené nastudování očividně nikdo nerežíroval a každý sólista dělal, co chtěl a co uměl. I když to také nemusí být marné.

Gaetano Donizetti: Nápoj lásky

65 %

Dirigent: Domingo Hindoyan

Režie: Bartlett Sher

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Cinestar Anděl, Praha, 10. února 2018

Úsměvný příběh o nápoji lásky, který kdesi na italském venkově prodává mazaný mastičkář Dulcamara, má nejen komické, ale také lidské a dojemné odstíny, především ve slavném tenorovém hitu Una furtiva lagrima. Americký tenorista Matthew Polenzani, jenž zpíval i minule a k vidění byl i v řadě jiných přenosů, možná nemá na jevišti ani v hlase charisma jako někteří jeho kolegové. Není skutečnou hvězdou, ale „život v závětří“ se mu vyplácí - asi nikdy nebyl přetížen, vystaven extrémnímu tlaku a očekávání. A tak zpívá pořád stejně dobře a spolehlivě, když už ne famózně. Na jevišti ovšem působil dojmem, že spíš než aby se pokusil stvořit postavu, tak si záměrně dělá legraci z vlastních hereckých limitů a tak trochu paroduje sám sebe.

Což je pořád o něco lepší než stereotypní pózování vycházející jihoafrické hvězdy Pretty Yendeové v roli Nemorinovy tajné lásky Adiny. Tato talentovaná bytost by potřebovala skutečné režijní vedení a ještě víc čas na to, aby si mohla technicky usadit svůj hlas. Její atraktivní soprán, s nímž bezesporu mohla vyhrát před několika lety Domingovu soutěž Operalia, zatím nijak zvlášť nevyzrává, aspoň ne od loňského pražského recitálu.

Tesat do kamene

Ale pak tu byl někdo, kdo k sobě strhl pozornost, a to i na úkor tenora a sopranistky. Italský barytonista Davide Luciano, který coby fešácký a chvastounský důstojník Belcore, rovněž usilující o Adinu, v Metropolitní opeře debutoval. Jak krásný a bohatý má hlas, jak si s ním umí hrát, se přes reproduktory dalo tušit, určitě musel zaplnit celé hlediště.

Luciano navíc nepostrádá charisma a to, jak hrál, byla při absenci režie malá svépomocná lekce na téma „jak ztvárnit komickou roli“. Ostatně v přestávkovém rozhovoru, pokud mu to jeho angličtina dovolila, Luciano řekl o své postavě stručně a jasně: „Belcore musí být zábavný, ne však směšný. Je to otázka malých detailů a přesného načasování.“ To je obecná pravda, platná nejen v této opeře. Do kamene by se měla tesat, i v našich operních divadlech.

Možná nebyla náhoda, že stejné umění ovládá i italský basista Ildebrando D’Arcangelo, obsazený do role Dulcamary. Lehce, jemně, svižně, přirozeně, nenuceně hrát i zpívat, znát míru v gestech a přesně je načasovat – jak prosté. Jen nic buranského, jen žádná „velkovýrobna srandy“, tou se italská komedie pohřbí. V Metropolitní aspoň zůstala naživu.