RECENZE: V Národním divadle „dělali srandu“. Stvořili tragédii

Přeměnit krátce po sobě vážné dílo na komedii a komedii na truchlohru, tomu se, panečku, říká žánrové přesahy. To první se Národnímu divadlu podařilo s Pucciniho Toskou, to druhé s operou Gaetana Donizettiho Poprask v opeře.

Dílo italského mistra bel canta z první třetiny devatenáctého století si utahuje z poměrů v italské opeře své doby, potažmo 18. století, ale leccos je jistě platné dodnes. Národní divadlo oslovilo mima Radima Vizváryho, jehož umělecký životopis je tak úctyhodný, že není snadné konstatovat, že na díle ztroskotal. Důvody jsou vlastně čítankové a vedení Opery je mělo zavčas rozeznat.

Gaetano Donizetti: Poprask v opeře

40 %

Dirigent: Enrico Dovico

Režie: Radim Vizváry

Premiéra 9. února 2017 ve Stavovském divadle

Stará pravda totiž říká, že chce-li někdo něco parodovat, musí původní jev znát do hloubky a ve všech souvislostech. Donizetti paroduje svět opery, v němž se pohyboval. Vizváry operu dosud nedělal. Nepolíbenost se někdy může vyplatit, ale ne v tomto případě. Vše další zjevně vyplývá z této příčiny.

Předně není jasné, proč se zrovna tato komická opera hraje v italském originále, když všichni účinkující jsou Češi a k dispozici je překlad Jiřího Jorana k pražské inscenaci této opery z konce sedmdesátých let, z něhož byl navíc převzat český název Poprask v opeře. Titulky nad jevištěm Stavovského divadla se navíc (aspoň z přízemí) nedaly číst, jak byly tmavé.

Možná by se dal chytře využít střet italštiny a češtiny, o což se režisér také pokusil, ale zůstalo mu z něj jen pár trapně se opakujících otázek českého producenta, zda si Italové „nedají kafe“. Děj totiž režisér zasadil do tělocvičny, kam se kvůli rekonstrukci divadla musí uchýlit italská operní společnost hostující v Čechách.

Jenže z této základní situace, když už si ji režisér vymyslel, vlastně nic nevytěžil, žádnou skutečně divadelní myšlenku, která by prolínala celým večerem a z níž by vyplývaly jednotlivé akce. Oba světy se ve skutečnosti nepotkají, neprolnou, nenarazí na sebe.

V čem je vklad mima?

O humor se ovšem režisér snaží, ale to je právě to nejhorší. Opřel se totiž o nejvábivější, leč nejzrádnější berličky, jaké se mu v opeře nabízely. Je například v hudbě výrazný rytmus? Nechť se tedy do něj všichni názorně vrtí, kroutí, pohupují. Míří Donizetti ironicky na pěvce? Tak je oblečme jako výstřední rockové hvězdy a všichni budou padat, dělat různé komické pózy na tělocvičném nářadí či na umělé labuti, budou mizet na záchodku v pozadí, pitvořit se, prostě co nejvíc „dělat srandu“ až do úmoru.

Jenže v čem tedy vlastně spočívá umělecký vklad špičkového odborníka na pantomimu? Vždyť tímto způsobem, bez ladu a skladu, spíchli ve světě i u nás komické opery desítky průměrných režisérů před Vizvárym. Ani prvek travestie – role matky Agáty představovaná mužem – nepůsobí humorně, přes nepopiratelné úsilí barytonisty Romana Hozy. Snad jen kratičká herecko-vokální etuda uklízečky v podání Halky Třešňákové měla v sobě záblesk jedinečně vymyšlené a provedené komiky. Ale i tak člověk jen vzpomínal třeba na Jozefa Bednárika, který kdysi inscenoval Rossiniho Popelku ve fitness centru. Vedle nynějšího debaklu v tělocvičně to bylo veledílo!

Sólisté Jana Sibera, Roman Janál, Michaela Kapustová, Zdeněk Plech a další zjevně dle instrukcí režiséra přehrávají o sto šest, zpívají lépe i hůře a ocitají se až v rovině jakési nechtěné parodie na parodii. Donizettiho vtipná a oduševnělá hudba, kterou dirigent Enrico Dovico s orchestrem nastudoval ještě relativně slušně, se ovšem za vším tím balastem ztrácí.

Proti výše uvedeným námitkám lze jistě vytáhnout jeden nezpochybnitelný protiargument: lidé se smějí! Ano, části publika bude vždycky stačit, když někdo na jevišti spadne ze židle nebo zakopne. Vinit je z toho nelze. Je ovšem tragédie, že právě Národní divadlo útočí na bránice diváků způsobem, jenž připomíná lacinou zábavnou show v nějaké komerční televizi.