RECENZE: Domingo stále dokáže zpívat. Ale má to zapotřebí?

Po čase bylo možno v kinopřenosu z Metropolitní opery opět vidět na jevišti Plácida Dominga. Navíc v úplně nové roli. Povinná úcta se mísila s pochybnostmi a smutkem.

Verdiho Luisa Millerová patří k autorovým ranějším a méně známým dílům, vznikla ještě před Rigolettem podle hry Friedricha Schillera Úklady a láska. Společensko-kritický osten, mířící na svévoli aristokratů a jejich úřednických poskoků, je sice v libretu poněkud otupen ve prospěch oné lásky, ale i tak jde o pozoruhodné dílo. Verdi tu nepředvádí vojevůdce ani bitvy, pouze „civil“, neboli obyčejnou rodinu, která se vlivem okolností ocitne v osudovém soukolí. Tyto vztahy, pohybující se často na hraně – dnes bychom řekli – emocionálního vydírání potomků rodiči, pak rozvede v pozdějších dílech.

Giuseppe Verdi: Luisa Millerová

65 %

Dirigent: Bertrand de Billy

Režisér: Elijah Moshinsky

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Cinestar Anděl, Praha, 14. dubna 2018

I v Luise Millerové je otec a dcera, zastupující nižší vrstvy, a vedle nich ještě další dvojice, otec a syn, tentokrát vznešeného původu. Intriky způsobí smrt stavovsky nesourodé zamilované dvojice, ale přes vnějškovou děsivost a závěrečnou drastickou vraždu a sebevraždu jedem dovedl námět Verdiho od dřívějších vlastenecky burcujících oper k prohloubení v hudebním vyjádření emocí, aniž by vyprchala jejich ohnivost. Dnes je Luisa Millerová ve stínu slavnějších, či snad chytlavějších Verdiho oper. Dá se říci, že největším rivalem Verdiho byl zkrátka Verdi sám.

Metropolitní opera uvedla Luisu Millerovou jen několikrát, naposledy roku 2001 v režii Elijaha Moshinského a tuto produkci nyní obnovila. Není jasné, jaký myšlenkový či divadelní vklad mělo přenesení děje z Tyrol 17. století do viktoriánské Anglie, jakkoli její šlechtická sídla mohla skrývat různé temné příběhy. Se svými kulisami, kostýmy i gesty je inscenace přesně tím, čemu se říká konvenční, ovšem v horším slova smyslu. Do převládající statičnosti na jevišti však vnesl s orchestrem energii dirigent Bertrand de Billy.

V opeře jsou tři výrazné úlohy pro nižší mužské hlasy, a jednu z nich, otce Luisy Millerové, ztvárnil Domingo. Opticky dnes samozřejmě odpovídá představě bělovlasého starce. Ponecháme-li stranou otázku, zda vůbec měl začít zpívat barytonové úlohy, tak za to, že ve svých 77 letech je vůbec schopen se naučit novou roli, zaslouží povinný obdiv. Jeho muzikalitu, znalost verdiovského stylu a schopnost v paměti vyhledávat a přesně usazovat tóny by mu mohli závidět i mladí, jenomže je to vše za cenu dnes již naprosté ztráty hlasové barvy, rozkývaných tónů a čím dál větší námahy, zcela překrývající citovost, kterou kdysi, ještě jako tenorista, dokázal vložit do hlavní tenorové role Rodolfa.

Hlasivky nejsou páčka

Toho teď zpíval Piotr Beczala, tenorista se zlatem v hrdle, který v přestávkovém rozhovoru přiznal, že tento part jde až k hranici Otella, patrně nejtěžší Verdiho tenorové úlohy. Rozháraného hraběcího syna, téměř psychopaticky milujícího a hned zase nenávidícího nešťastnou Luisu, v podstatě zpívá naplno a nadoraz a v jediném silnějším dynamickém odstínu takříkajíc od A do Z - a to není dobře. Jistě, Verdi měl v hlavě dramatickou ideu, jíž bez milosti podřizoval pěvecké party. Ty pak často vážně ohrožují zdraví interpretů, jenže s tím se musí počítat. A ono zlato, které Beczala mohl stavět na odiv v některých jiných rolích, včetně Prince v Dvořákově Rusalce, se přinejmenším v tomto partu zakaluje v důsledku úsilí, nezbytného na jeho prosté uzpívání.

Ale i čím dál silněji zářící bulharská hvězda Sonja Jončevová měla s rolí Luisy plno práce. Teprve 36letá pěvkyně v letošní sezoně v kinopřenosech ztvárnila Tosku, pak Mimi z Bohémy a teď Luisu. Tedy tři naprosto odlišné úlohy, trojí přepnutí hlasivek do úplně jiného „módu“. Jenže hlasivky nejsou žádná páčka, zvlášť když Verdi nutí pěvkyni mimo jiné hlas rozeznít v plné síle a jindy ho zase vylehčit. Takže hlas této sopranistky, sám o sobě jedinečně krásný, plný a oblý, nepůsobil zdaleka tak flexibilně a ve výškách tak volně a barevně, jak by měl. Jestli je unavený, tak není divu. Do těchto rolí, respektive do takových kombinací, by se pěvkyně měla pustit až mnohem později, pokud vůbec.

A tak nejlépe se poslouchali dva zlosyni, jeden totální, druhý spíš zoufalec. Oba v podání ruských pěvců. Dmitrij Beloselskij zpíval zákeřného intrikána Wurma, Alexander Vinogradov hraběte Waltera, vtaženého do dávného zločinu. V inscenaci však neměli příležitost skoro nic rozehrát, stejně jako mezzosopranistka Olesja Petrovová v nevděčné vedlejší roli Luisiny rivalky Federiky.

Letošní sezonu kinopřenosů Metropolitní opera uzavře 28. dubna Popelkou, tentokrát ve verzi francouzského skladatele Julese Masseneta.