V podstatě stejnou látku podle vlastních zážitků zpracoval Agathonikiadis už ve filmu Podzimní návrat. Byl jedním z řeckých dětí, které u nás koncem 40. let našly azyl před občanskou válkou. Podobný osud zažívá řecký voják Archimedes, kterého hraje Ondřej Vetchý, dojemně nadšený stoupenec rudých ideálů, jež se v Československu mění v iluze. I díky bručounskému sousedovi v podání Miroslava Donutila, který o bolševicích ví své, přesto řeckého romantika nezavrhne.
Vyprávění očima hrdinova synovce se bohužel drží více dospělého komentáře než dětské bezprostřednosti. Zahrnuje také trochu moc plakátů a hesel, trochu moc dobových schémat i nezralého naivismu včetně dovolávání se spasitele Stalina - tedy trochu moc z pohledu tuzemského diváka 21. století.
Možná měl režisér postoupit vlastní látku kolegovi, který by jí dodal odstup. Ale na druhou stranu z odlišného stylu včetně jisté neobratnosti dýchá upřímnost, která nakonec odzbrojuje. Tak to Agathonikiadis kdysi viděl, vnímal a zjednodušeně si vysvětloval; autentický prožitek dějin se zkrátka počítá.
A mile fanfaronské spojenectví Vetchého s Donutilem dá zapomenout, že ostatní postavy se tu vyskytují víceméně jen jako nositelé stereotypů. Při svých plánech útěků inspirovaných řeckými bájemi si počínají jako nešikové Pat a Mat, věční kluci navzdory realitě, a Donutilovo „ty řeckej Jánošíku“ má půvab úsměvu v nejtěžší mizérii.
Kdyby Můj strýček Archimedes opustil komentující vysvětlivky a odevzdal se plně náladě melancholické komedie s pohádkovými prvky včetně výraznější role dětí, asi by se hůř prodával do ciziny, ale doma by účinkoval důvěrněji. Včetně povzdechu na adresu bezelstného řeckého komunisty, jenž tvrdě prohlédne: „Takovej hodnej kluk, a takovej debil!“
