Jak se v Česku změnila pozice architekta?
Za posledních 10 až 15 let se výrazně zlepšila. Společnost začíná být vzdělaná, lidé začínají chápat, jaká je přidaná hodnota architektonického návrhu. Dozrála také spousta investorů.
Berou si architekta i obyčejní lidé, nebo je to výsadou developerských firem?
Trend se zlepšuje i v tomto mikroměřítku. Není to jen o rezidenčním trhu. Na architekty se v poslední době začínají obracet i soukromníci, malé továrny nebo středně velké firmy. Míra osvícených investorů, bez nichž architekt nemá šanci, se za poslední roky zvýšila o stovky procent.
Čím to je?
Lidé více cestují. Více se ke slovu dostává naše generace, která objela minimálně Evropu a vidí, že není důležité jen to, že fungují třeba rodinné domky, ale třeba i pěkné ulice, náměstí, školy. A tohle zpětně aplikujeme v tuzemsku. Ta touha přiblížit se vyspělým zemím, což se nám podle mého daří, je obrovská. Kvalita české architektury je podle mě srovnatelná s Rakouskem nebo Německem. Samozřejmě, ne všude a vždy, ale je to na dobré cestě.
V čem se liší generace mladých architektů od těch předchozích?
Nechceme navrhovat jen pěkné domy. Zajímá nás, jak ty domy fungují se svým okolím a jak to okolí dokážou transformovat. Dům vnímáme jako srdíčko, které rozpumpuje krev okolí a to okolí se zlepší. Například když jsme měli možnost udělat uprostřed vinice dům, tak jsme tam neudělali jen výrobnu nebo showroom, kde se víno prodává, ale udělali jsme tam i U-rampu, která je uprostřed a funguje jako letní amfiteátr, tedy společensko-kulturní prostor, který slouží široké veřejnosti. Dbáme zkrátka více na sociální impakt.
Postavilo se v Česku v posledních letech něco zajímavého?
Vyzdvihnout jeden projekt je hodně těžké. Myslím si, že je dobré, že se postavila a opravila spousta náměstí a veřejných prostorů. Parky začínají vypadat pěkně. Náměstí začínají fungovat tak, jak mají. Už tam neparkují auta a lidé tam tráví čas. Pořádají se tam vánoční trhy, velikonoční trhy, akce na vinobraní, a když se tam nic neděje, tak je tam čisto, čemuž architektura hodně pomáhá. Mám z toho obrovskou radost.
U koho bychom se podle vás měli inspirovat?
Je dobré vnímat, co se děje za hranicemi. Nasávat to jako houba. Zažít tu zkušenost. Působil jsem rok ve Vídni a ta odlišnost prostředí je hodně vidět. Nemůžeme ale chtít dělat domy jako tam. Nejde to vytrhnout z kontextu. Jako společnost máme spoustu vlastností a specifik. Je dobré vědět, co je venku, ale také se soustředit na to, co je důležité pro nás.
Architekti, kteří mají radši rekonstrukce než novostavby. Ctí historii |
Jak jsou v zahraničí vnímáni čeští architekti?
Oni o nás moc nevědí. Je to otázka naší generace, která právě nastupuje. Generace před námi byly konkurenceschopné svým projevem komukoliv v Evropě i ve světě, ale svou práci nekomunikovaly ven, třeba kvůli jazykové bariéře. Myslím si, že za posledních 30 let se v zahraničí nikdo výrazně neprosadil. My na rozdíl od Rakušanů nebo Dánů nemáme žádnou globální hvězdu, tedy architekta, který by se mohl věnovat těm nejlepším zakázkám, které na světě jsou.
Čím to je?
Je to řadou věcí, možná nějakou mentální uzavřeností. Naše generace se to snaží překonat. Teď nechci, aby to vyznělo jako kritika starší generace – oni svou práci dělají neuvěřitelně dobře, ale nikdy neměli ambice proniknout do zahraničí a v minulosti to bylo asi i nemožné. Dnes jsme flexibilnější a možná i přirozeně dravější.
V čem jsme nejvíce pozadu?
Chybí nám výrazná reprezentace. Musíme soutěžit v zahraničí, prezentovat naši práci na prestižních portálech a v časopisech. Musíme v zahraničí učit a přednášet. Zatím se to děje jen minimálně.
