Tentokrát jsme navštívili severní část Alsaska. Základnou pro prodloužený víkend se nám stalo příjemné městečko Saverne situované těsně pod východní hradbou Vogéz. Okolní vrcholy ale i přes monumentální rysy a členitý reliéf sotva atakovaly půlkilometr nadmořské výše.
Malé alsaské Versailles
Saverne se pyšní typickou malebnou tváří alsaského maloměsta. Z náměstí vybíhají roztomilé uličky lemované hrázděnými měšťanskými domy.
Sice se jich tu tyčí méně než ve věhlasném Riquewihru nebo Colmaru, zato centrum Saverne pořád zůstává stranou návalu turistů.
Příjemnou duchovní atmosférou čiší středověký chrám narození Panny Marie, jehož gotické lodi předchází masivní románská věž.
Zdaleka nejviditelnější pamětihodnost tvoří ohromný pompézní zámek známého šlechtického rohu Rohanů. Ten sousedí s fragmenty původního arcibiskupského hradu.
Budova zámku zabírá takřka celý severovýchodní okraj historického jádra. Na délku dosahuje sto čtyřiceti metrů, což odpovídá horizontálnímu ekvivalentu výše věží štrasburské katedrály.
Hned za zámkem se rozprostírá přístaviště s půjčovnou člunů. Saverne totiž leží na trase vodního kanálu Marna – Rýn. Samotný zámek byl zbudován koncem 18. století v klasicistním stylu. Díky své impozantní architektuře se pro něj vžilo označení „Malé alsaské Versailles“. Nutno podotknout, že toto přirovnání k němu doopravdy sedí. Stejně jako u zdejšího chrámu i tady se dekorativně uplatnil místní růžový pískovec. A shodná hornina nám představila svá kouzla taktéž během putování okolní přírodou.
Celá budova zámku je obložena růžovým pískovcem. Vystavěna byla koncem 18. století.
Uvnitř centra Saverne
Oblast kolem Saverne křižuje množství značených cest, které návštěvníky přivedou k utajeným pokladům. Kvalitní turistické značení vychází ze starého německého systému, avšak ten je místy trochu chaotický. Rozhodně tam ale nebudete sami. Pěší výšlapy se v Alsasku těší vysoké oblibě.
Vstříc záhadám a pověstem
Už ráno mě silně zaujaly zdálky patrné impozantní siluety trosek hradu. Ty se ostře rýsovaly nad zelení vrcholu pahorku vypínajícího se jihozápadně od městečka.
My se k němu vydáváme delší oklikou. Nejprve nabíráme výšku dlouhým traverzem po trase naučné stezky. Ihned nás okouzlily přilehlé smíšené lesy. Zdejší pestrá směs rozličných dřevin, mezi nimiž jsou hojně zastoupeny kaštanovníky jedlé, působí oproti fádním monokulturám docela exoticky.
Brzy přicházíme do sedla tajuplně nazvaného podle dávného „stolu čarodějnic“ – Hexentisch. A tady se nám začíná otevírat říše mýtů, která nás bude věrně doprovázet po celou dobu návštěvy.
Ze sedla pokračujeme boční vrstevnicí k prvnímu záhadnému objektu. Představte si, že si jen tak ležérně kráčíte po příkrém úbočí pahorku úplně mimo civilizaci, všude dokola roste bujná vegetace a rázem se před vámi uprostřed pěšiny objeví gigantická kamenná káď, do níž se spolehlivě nacpe několik osob.
Divočina Vogéz
Záhadná kamenná káď
Podle pověsti nechal káď z bloku pískovce vytesat opat nedalekého kláštera a následně ji chtěl za účelem výroby vína umístit do klášterního sklepení. Avšak absolutně nedořešil přepravu nádoby a ta logicky zůstala na místě svého vzniku.
Dle některých pramenů se zase jednalo o cisternu na vodu pro zásobování blízkého keltského hradiště. Nicméně technika opracování kamene ukazuje středověký původ. Věrohodný důvod vzniku kádě i její datace tedy pořád zůstávají bez objasnění.
Z jeskyně k telegrafu
Kousek od kádě se napojujeme na páteřní hřebenovou stezku. Ještě se krátce zdržujeme u jeskyně, kde prý v noci straší přízrak starého soudce. My jsme naopak obdivovali rafinované spektrum barevných odstínů hornin, které oscilovalo od jemně oranžových či růžových tónů až po temně fialový nádech. Místo strašidla jsme ale potkali pouze skupinku horolezců.
Následující krátký úsek vyplnila nádherná divoká zátiší barevných útesů. A vzápětí vyvrcholila úchvatnou skalní plošinou. Za slunečného počasí odtud musí být fantastický výhled. Ovšem i dnešní pošmourno nám odhaluje své osobité půvaby.
Rychle postupujeme k vrcholu Brotschbergu ozdobeného romanticky pojatou rozhlednou z konce předminulého století. Dálky bohužel zůstávají v oparu a tím pádem jsme ochuzeni o pohled do údolí Rýna až ke Štrasburku.
Grand Geroldseck patří mezi nejstarší hrady severních Vogéz.
Zprvu klesáme a opět se dostáváme ke „stolu čarodějnic“. Pak už vše jde v rychlém sledu. Nejdříve objevujeme přívětivé rozvaliny hradu Petit Geroldseck. Poté mnohem rozsáhlejší ruiny jeho většího souseda, který se zcela nečekaně jmenuje Grand Geroldseck. Uvnitř zrovna probíhal archeologický průzkum. Vyjma dobře zachovaných obvodových zdí s mnoha okny i portály se Grand Gerolseck pyšní vysokým torzem robustní obytné věže – donžonu.
O kousek cesty dál nás překvapila raritní technická památka: plně funkční optický telegraf. Jedná se o historické komunikačně-signalizační zařízení, kdy se zpráva předávala pomocí znaků vygenerovaných rozdílnými polohami kovových ramen stožáru. A po pár minutách chůze se před námi vynořilo pověstné „oko Alsaska“, aneb ruiny hradu Haut Barr.
Zamlžené oko Alsaska
Zde jsem teprve pořádně rozluštil prvotní klam. Při pohledu ze Saverne se mi Haut Barr jevil jako komplex jednolitých vysokých zdí vyčnívajících nad korunami stromů. V reálu je Haut Barr vytvořen gigantickým kompaktním útesem. Ten je navíc rozdělen do více samostatných věží.
Určitě byl také z podstatné míry zeštíhlen a upraven lidskou činností. Například kvůli získání stavebního materiálu. Haut Barr mně hodně připomenul bulharský Belogradčik, zejména společnou monumentalitou a barvou skal, která okamžitě vyrazí dech.
Hrad plnil úlohu strážní pevnosti na rozhraní alsaské porýnské nížiny a náhorních plání Lotrinska. Právě kvůli jeho dominantní poloze se mu začalo výstižně říkat „oko Alsaska“. Za počátečními budovami se ukrývá působivá románská kaple. Nověji sem přibyla restaurace. Víceméně formálně zdoláváme vrchol útesu a po „Ďáblově mostě“ se přesunujeme k nejzazšímu bodu vyhlídky. Občas se z mlhy vynoří sousední Grand Geroldseck. Ale je fakt, že odtud se skutečně musel dát dokonale monitorovat veškerý ruch v širokém okolí.
Zaživa pohřbená šlechtična
Rozhodneme se ještě pro krátký průzkum terénů severně od Saverne. Komplex románského kláštera v rázovité vesnici Saint-Jean Saverne necháváme stranou. Nad ní se totiž vypíná pradávné kultovní místo Monte Saint-Michel a tu se prý odehrávaly hrůzné věci.
Kruh ve skalní plotně sloužil k rituálu zasvěcení pro čarodějnice, které pak odlétaly na sabat do hor. Pod pískovcovou stěnou zase najdeme vytesány umělé převisy a otevřené skalní kobky. Uvnitř jedné se na podlaze nachází dobře patrná prohlubeň o tvaru obrysů lidského těla, do které byla údajně zaživa pohřbena šlechtična Itta z Lützelburgu, která sama praktikovala černou magii. A úděsnou smrt nařídil její vlastní manžel, jelikož se bál paranormálních schopností své ženy. Jiná pověst spojuje existenci kobek s poustevnou.
Haut Barr, někdy též Hochbarr, je nejstarším hradem v těsném okolí Saverne.
Pískovcový převis, kde byla zaživa pohřbena temná šlechtična.
Legendou je opředena rovněž drobná studánka. Z pramenité vody se formovaly před zrozením zdejší děti. Výzkumy tady objevily stopy po lidském osídlení již z období čtvrtého tisíciletí před naším letopočtem. Během dlouhé kontinuity zde existovaly svatyně řady božstev, například římského Merkura, galského Belena nebo Mitry. Poslední sem přišlo křesťanství a zasvětilo místo archandělu Michaelovi. Proto krášlí útes jednoduchá poutní kaple.
Opodál se ukrývá stylový výletní hostinec. Konečně se i nebe zčásti roztrhalo a umožnilo alespoň nepatrný výhled do širokého údolí Rýna a na protilehlý hřeben německého Schwarzwaldu.
Může se hoditJak se tam dostat Tip na výlet v okolí Internet |
