Co nejdůležitějšího vštěpujete svým studentům rétoriky?
Přiznám se, že nejsem příznivcem velkých prohlášení a vyjmenovávání věcí s předponou „nej“. Nicméně, myslím si, že důležitá je jedna věc, a sice, že to co vyřknou, už nelze vzít zpět. Prostě je potřeba vážit slova. A hlavně myslet, než promluvím. A ještě jednu věc říkám: učte se poslouchat, ať rozeznáte, kdy s vámi někdo manipuluje, kdy vám lže, kdy z vás dělá hlupáka.
Máte svůj vlastní recept, jak co nejvěrněji ztvárnit postavu?
Nemám svůj univerzální recept a pochybuji, že existuje. To je jedna z velmi zábavných věcí na herectví. Ano, něco umíte, máte techniku, leccos jste odehrála, ale pak přijde role nebo režisér nebo projekt a vy začínáte skoro od nuly. A to je nejzábavnější. Proto si sama sobě někdy obrazně řečeno házím klacky pod nohy, abych šla jinudy, než už to umím.
Jak herecká profese zasáhla do vašeho osobního života?
Nevím, jak bych žila, kdybych herečkou nebyla. Takže je těžké říct, co moje profese vyloženě ovlivnila. Je to nedílná součást mého bytí a stále mě moc baví. To je vlastně to důležité pro osobní život, že děláte něco, co vás baví a přináší vám radost.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: |
Legendární seriál Synové a dcery Jakuba skláře byl jedním z vašich prvních. Pamatujete si dodnes nějakou z replik Boženy Krupkové, kterou jste v něm hrála?
Moc se omlouvám, ale úplně jsem zapomněla, že jsem v tomhle seriálu hrála! Takže si z něj nepamatuji vůbec nic. Co se týká seriálů obecně, spíš si z doby svého mládí vybavím sebe coby diváka. Vždycky se objevil jeden velký seriál, a vysílal se prostě jen ten jediný, o kterém si všichni povídali. Neexistovala spleť různých televizních kanálů jako dnes, kdy vám všechno může splynout. Dodnes mám v paměti Ságu rodu Forsythů nebo Abonenta na lince U. Všichni jsme těmi příběhy žili a prožívali je, jako bychom v nich i hráli.
Co vám dnes říká Muž na radnici?
Tahle role mě potkala na začátku herecké dráhy, byla jsem tehdy na konci prváku na DAMU a obsadil mě tehdy náš profesor Evžen Sokolovský. Taková událost vás samozřejmě v mnohém ovlivní, někam vás i zařadí. Byl to pro mě soubor velkých zážitků, vždyť jsem tam potkala velká herecká jména jako byli Martin Růžek, Ota Sklenčka nebo Jiřina Bohdalová a Jiří Štěpnička. Komunikace s nimi pro mě znamenala jakési zrychlení ve své profesi. Hodně jsem se od nich naučila. Na druhou stranu vás ale taková role zařadí do určité krabičky, do určité typologie, což vás může pro budoucí práci i omezit.
Jak vnímá zkušený divadelní herec dnešní seriálovou mašinérii?
Pro mladé kolegy je dnes účinkování v seriálech rychlý start, tolik šancí v naší generaci nebylo. Na druhou stranu mají ale velkou zodpovědnost za výběr. Nabídka možností je relativně velká a pokušení tím pádem také. Rozhodovat se, zda vezmu první věc, nebo budu odmítat a počkám si až na to pravé, čím by člověk chtěl začít svou hereckou kariéru, je dnes velmi náročné. Hrozí samozřejmě i ta možnost, že budete odmítat a čekat a zajímavého nepřijde nikdy nic.
Čemu by se podle vás měla mladá herecká generace vyhýbat?
Přibližnosti a neprofesionalitě.
Synové a dcery Jakuba skláře (1985)
Ranč U zelené sedmy (1998)
Mordparta (2016)
Máte mezi současnými seriály svého favorita?
Jednoznačně je jím Pustina z produkce HBO. Skvělá práce, od všech profesí. Vynikající scénář pana Štěpána Hulíka, který umožnil vyniknout režii, kameře, hercům ve velkých I těch nejmenších rolích. Nádhera, velký zážitek.
Kdysi jste pro Českou televizi uváděla pořad Znamení a rituály. Jaké jsou vaše rituály?
Na tuhle moc hezkou práci ráda vzpomínám. Samozřejmě, že mám rituály. V divadle jich mám víc. Například si vždy položím text hry, kterou zrovna hraju, na líčící stolek v šatně. Když ho náhodou zapomenu, jdu si ho rychle půjčit, prostě tam musí být! Káva patří k té chvíli před představením. Nikdy nejdu po představení hned spát, byť jsem sebeunavenější. Musím si vždycky v televizi pustit něco hodně jednoduchého, abych si před usnutím pořádně vyčistila hlavu.
Kterými rolemi v současné době žijete?
Momentálně žiju představením divadelního spolku Kašpar Srpen v zemi indiánů. Výborná hra, citlivě upravená režisérem Pavlem Lagnerem a dramaturgyní Lenkou Bočkovou, spolupráce s výbornými herci našeho spolku (za všechny aspoň „mé dcery“ – Jitku Nerudovou, Moniku Zoubkovou a Martinu Prášilovou) a vzniklo dle soudu diváků výborné představení. Co si přát víc?
Milena Steinmasslová
Na kterou spolupráci nemůžete zapomenout?
Nikdy nezapomenu na spolupráci s Evaldem Schormem. Setkat se v době normalizace ve čtvrťáku na DAMU s tak výjimečným člověkem a režisérem je prostě dar. Film V erbu lvice a jeho postava Zdislavy z Lemberka pro mě byla velká čest. I tohle byl dar, ztvárnit osobnost, které nesaháte ani po kotníky. V rámci natáčení seriálu Ranč u Zelené sedmy jsem zase potkala úžasného režiséra Mirka Balajku, to byl pro mě velký zážitek. Vlastně spíš než na své role ráda vzpomínám na kolegy, režiséry, kameramany, prostě na lidi, které jsem měla při práci možnost poznat a kteří můj život velmi obohatili.
Jak nejraději trávíte čas, když nehrajete?
Knihy, kamarádi, zahrada, výlety, výstavy, koncerty.
Nedávno, 21. března, jste oslavila 62. narozeniny. Na co se nejvíc těšíte?
Těším se na každý nový den. Není to fráze, opravdu to tak mám.
