První, co mě v rozhovoru s ní napadlo, byl obdiv, že mluví spisovně a učesaně jako kniha. Přitom to na mě nepůsobilo nepřirozeně a klopotně. Není divu, je vyhledávanou pedagožkou rétoriky.
Ve filmu Němá tajemství, který je právě v kinech, bojujete jako lvice o život svého syna, přestože jeho vyhlídky jsou po těžkém úraze mozku pochmurné. Trpí i afázií, poruchou produkce a porozumění řeči. Předpokládám, že jako matka dvou synů byste se zachovala stejně, že?
Člověk nikdy nemůže nic říct stoprocentně, pokud do té řeky nevkročí. Ale jsem si jistá, že bych jednala stejně. Zřejmě bych byla podobně umanutá a potřebovala bych aktivně bojovat proti tomu, co se stalo. Věřila bych, že se dá i nad nepříznivou diagnózou zvítězit, i když se nemusí vyhrát na celé čáře. Neuměla bych se vzdát a přijmout to jako fakt. Proto na své postavě nejvíc obdivuji její schopnost udržet si naději nejen v boji s nemocí, ale i s osudem. Optimismus pomáhá přežít a já se tím snažím odjakživa řídit.
Když jsme začali chystat svatbu, oznámila jsem mu, že si vezmu Romanovo příjmení. Radil mi, abych to nedělala, a neupozorňovala tak na sebe. Že si beru jeho syna, už prý úplně stačí na to, aby mi dělali problémy. Měl pravdu.