Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Že bych vyloženě snila o nějaké metě, kdy o mně někdo řekne, že jsem dobrá herečka, to asi ne. Ale třeba, jak vy mluvíte krásně o Ranči U Zelené sedmy, to mi dělá radost. To je ocenění práce, kterou miluju,“ odpovídá na otázku, zdali si někdy v minulosti pomýšlela na Českého lva nebo jiné ocenění. Svou první sošku Milena Steinmasslová dostala za výkon v loňském filmu Němá tajemství režiséra Tomáše Mašína.
Nejčastěji je Steinmasslová na obrazovkách k vidění v seriálu Ulice v roli Věry Marečkové. Jakou úlohu sehrává oblíbený nekonečný seriál v jejím životě? „Mně to samozřejmě velmi pomohlo finančně. To bych byla pokrytec, kdybych řekla, že ne. Na druhou stranu: já umím žít i velmi skromně, takže kdyby tam pro mě nebyla přidaná hodnota, tak bych to nedělala,“ odpovídá.
Ulici jsou podle Steinmasslové diváci dlouhodobě věrní, protože přináší témata, která se odráží v životech diváků a společnosti celkově. „Ti, co seriál píší, se snaží, aby lidem nabídli různá řešení konkrétních otázek nebo jejich problémů. Ta různá řešení pak vždycky prezentuje někdo v dané dějové lince,“ přibližuje.
RECENZE: Naštěstí Němá tajemství ctí detektivku. Zdobí ji Steinmasslová |
Řeč v rozhovoru přišla i na dobu před rokem 1989, kdy režim nejen umělcům do cesty kladl ve výkonu jejich profese různé překážky. „Já jsem měla v té ponuré době, jako asi každý myslící člověk, určité hranice. Chtěla jsem dělat své povolání, takže jsem nepodepsala Chartu 77, i když jsem věděla, že má pravdu. A měla jsem štěstí, že jsem nemusela podepisovat Antichartu, protože paní docentka Šmeralová se tak bála reakce DAMU, že to podepsala kompletně za celou DAMU a nevystavila nás tomu,“ vzpomíná.
Do soukromého života si však herečka zasahovat nenechala. Vdala se totiž do rodiny chartisty. „Do toho, koho budu milovat a koho si vezmu, mě žádný bolševik nikdy mluvit nemohl. To ne. Kdo bude mým kamarádem a koho budu milovat? To už bylo za hranicí,“ popisuje.
Preissová a Geprtová
Kdo z kolegů Steinmasslovou nejvíce ovlivnil? „Pro mě nesmírně moc udělala Janinka Preissová a Líba Geprtová. Byly si tak jisté v kramflecích jako ženy a jako herečky... A já jsem jim zřejmě nelezla na nervy, tak mě měly rády. Když jsem byla nová Na Zábradlí a zkoušela s Evaldem Schormem, cítila jsem velkou zodpovědnost a ony za ním vždycky seděly a překládaly mi, co ode mě chce. Naučit se režisérský slovník totiž není úplně jednoduché. Ještě když je tam člověk nový a ze všeho vyděšený a všichni okolo ví a umí,“ vypráví.
„Celý život se to snažím vracet svým mladým kolegyním a držet úplně stejný vztah,“ dodává.
A jak vnímá z pohledu své generace hereček Steinmasslová obsah projevu režisérky Darji Kaščejevy na Českých lvech, ve kterém adresovala výzvy, jímž dnes čelí ženy u filmu ve vztahu k mateřství? „Já jsem věděla, když jsem chtěla dělat svoji profesi a současně mít děti, že balanc mezi tím, kolik hodin věnuju svému dítěti a kolik hodin věnuju své profesi, je na mém rozhodnutí, protože buď budu dělat svou profesi, anebo se nebudu věnovat v tom stejném okamžiku dětem,“ komentuje.
„Takže já vlastně nevím, co chtěla Darja od společnosti, aby udělala pro mladé umělkyně, aby toto dilema bylo jednodušší. Protože to, kolik času bude věnovat filmu a kdy bude fyzicky přítomna s dětmi, to je prostě vždycky na rozhodnutí té konkrétní osoby,“ doplňuje svůj pohled na problém.
RECENZE: Fascinující, svérázná a silná žena. Kniha o Toyen zaslouží 100 % |
A jak se těší na novou inscenaci Toyen – Všechny barvy samoty? „Ona mě fascinuje tím, že za cokoliv, co udělala, za cokoliv, k čemu se rozhodla, za to za všechno vzala plnou zodpovědnost,“ přibližuje. „A taky mě baví, jak u ní funguje mužský a ženský element. Ona je používala jako prostředky. Jako palety, štětce a barvy... Ona nepotřebovala něco udělat. Nějaký mýtus pro to, aby byla slavná. Vždyť posléze dokonce přestala prodávat své obrazy. Nešla směrem k tomu, aby se někde takzvaně dražila jako člověk nebo dražila to své dílo. Ona jen chtěla říct, co je v ní. Obrazy, barvami, tvary... a ten zbytek nikdy přesně nedefinovala, protože to nestálo za to,“ uvádí.
V rozhovoru Milena Steinmasslová dál vzpomněla na svého tatínka ekonoma, který pracoval s Otou Šikem v 60. letech na hospodářských reformách a po roce 1968 se z něj stala persona non grata. Prozradila také, jak ji lidé nejčastěji oslovují na ulici, co je pro ni největší odměnou, jak vnímá proměnu kvality seriálových scénářů a a jestli by někdy šla do pokračování Ranče U Zelené sedmy.
