Neměl jste někdy období, kdy byste si dal od herectví klid?
Nic takového se nikdy nenastalo. Závidím lidem, kteří jsou přizpůsobiví a dokážou dělat spoustu povolání. Já to nemám. Od malička jsem snil, že budu lékař a bylo jasné, že nebudu nic jiného. Na gymnáziu, pod vlivem jedné studentské lásky a taky toho, co mi říkali profesoři, došlo k tomu, že jsem se rozhodl pro herectví. A od toho okamžiku jsem věděl, že chci dělat herectví a nic jiného nepřipadalo v úvahu. Neumím si představit, že bych šel dělat cokoliv jiného, já to prostě neumím a vyvolává to ve mně děs a hrůzu.
Vy hrajete i pro děti. Je to jednodušší práce než hrát ve filmu či seriálu?
To je podle mě nejtěžší práce. Dost často narazím na kolegy, kteří když se mluví o nějakém představení, které se moc nepovedlo, řeknou, že to nevadí, že pro prcky to je dobrý. A to mě může vždycky čert vzít. Když můžeme mít šampon pro děti, který je lepší než normální šampon, piškoty pro děti, které jsou lepší než normální piškoty, tak z toho logicky vyplývá, že i ta kultura pro děti by měla být ta nejlepší. V tento moment tomu dítěti buď zkazíte vkus na celý život, nebo mu ho naopak uděláte. Proto je podle mě dětské divadlo nejdůležitější na světě. Dětský divák má úplně jiný metabolismus. Děti jinak zacházejí s energií, vědí, že zase za hodinku usnou a zase si jí doplní. Dospělý to nemá a má pomalý metabolismus. Když chcete být pro děti zajímaví, musíte přistoupit na jejich fungování. Dětský divák ještě není zdvořilý, takže v okamžiku, kdy ho to nebude bavit, začne zívat, že ho to nebaví.
Jaké jste byl dítě vy?
Strašně hodné, inteligentní a krásné. Tatínek mi říkal, že jsem mini dítě s maxi hubou. Já vlastně nikdy nezlobil, naši mi vše dovolovali. A když máte všechno dovolené, tak není důvod bušit na dveře, které už jsou otevřené. Navíc mám dva starší bratry a na těch se moji rodiče vyčerpali a mě už nechali existovat. Byl jsem myslím pohodové dítě. Bratři říkají, že jsem měl problémy s autoritami, to si ale neuvědomuji.
Problém s autoritami máte dodnes?
Já myslím, že ne. Nechci být rebel, co chodí na červenou. Naopak! Akorát jak jsem měl své různé dysfunkce, tak se mi to nikdy nedařilo. Všechny žákovské knížky jsem měl popsané kilometry poznámek a vše jsem ztrácel a zapomínal a moc se mi nedařilo být jako ostatní děti.
Petr Vacek
Občas profese herce přináší i další povinnosti. Například focení. Jste rád před objektivem fotoaparátu?
Co mi zbývá? Za ta léta jsem si na to už musel zvyknout. Už ten první pocit, co mám, když mě fotograf osloví a něco po mě chce, tak se uvnitř vždy úplně vytočím. Protože nechápu, proč mě musí do něčeho nutit a proč mu nejsem dobrý takový, jaký jsem. To už jsem se naučil profesionálně za ta léta zvládat a snažím se vyhovět kameramanovi, režisérovi a stejně se snažím přistupovat k fotografovi.
Co bylo pro vás ve vaší práci nejtěžší, co jste musel nějakým způsobem zvládnout?
Nevím, jestli je to otázka herectví, to je asi můj problém, ale pro mě je nejtěžší se zkoncentrovat. Jsou okamžiky, třeba těsně před záběrem vám režisér něco vykládá a máte tam tisíc a jednu věc, co vás ruší. Já s tím mám od malička problém a letité průšvihy díky tomu byly. Nezbylo mi nic jiného, než se naučit na těch patnáct minut vypnout a poslouchat toho jednoho člověka. Pak to jde najednou vše velice snadno. To je ale pro mě na té práci nejtěžší.
