Steve Esther mi něco říká, ale bohužel. Moc ho nevnímám. Bude to nejspíš něco zajímavého o jeho skanzenu, který na seychelském ostrově Praslin provozuje. Nejspíš něco o černé kuchyni, jak se na ní co připravovalo. Nebo o obří želvě, kterou tu chová v ohrádce. V tuto chvíli pro něj nemám moc myšlenky. Před chvílí jsem totiž zobnul červenou chilli papričku z jeho zahrady a jsem totálně mimo. Jediné, co mě zajímá, kdy mi už konečně podá cukr, který by snad tu palčivou bolest, co se šíří z mé pusy dál do hlavy, mohl zahnat.
Původně jsme sem přijeli pro pár vět do televize o historii Seychel, kultuře a zvycích. Nakonec se z toho vyklubalo zajímavé (a pálivé) setkání. „A co to máte tady na tom poli?“ ptám se během rychlé prohlídky. „Chilli, zásobuji v podstatě celé ostrovy,“ obhlédne Steve záhony s metr padesát vysokými keři. Na první pohled to není patrné, ale mezi lístky jsou k vidění zelené lusky. A sem tam se začervená ta zralá.
Náš redaktor na Seychelách
|
„Dáš si?“ ptá se Steve. No, je to až hamletovská otázka. Ale co už, dám. „Jmenuje se Oheň,“ podává mi Steve jednu do ruda vybarvenou. Kupodivu cítím i nějakou chuť. Tedy pár sekund. Něco mezi zelenou paprikou a nezralou třešní. Pak už to jen pálí. A bolest se sune podél Eustachovy trubice dál do hlavy. Po chvíli už nejsem schopen moc komunikovat. Zlehka našlapuji, jako bych se vznášel. Asi i trochu blábolím. Nezabírá ani kyselé exotické ovoce. Steve vyráží pro první pomoc do domu a za chvíli přináší pytlíčky hnědého cukru. Sláva. Sypu si jeden hned do pusy a přichází úleva. Když se odpoledne chlubím jedné z místních, že jsem byl tak statečný a snědl jsem Oheň, jen odvětí: „Měls ́ zkusit Pekelný oheň!“
