Legendární cukrárna
„Odpovědnost za firmu cítím velkou. Vyrostla jsem s heslem ‚jsi pátá generace rodinného podniku‘, i když podle let bych vlastně měla být šestou generací. Počty trochu přeházela druhá světová válka. Z Drážďan po bombardování nic nezbylo, muselo se začínat od začátku. Tatínek neměl na založení rodiny čas a já jsem se narodila, až když mu bylo 65 let, jako bych byla jeho vnučka,“ vzpomíná současná majitelka rodinné firmy Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová v kavárně u kávy a vonící štoly.
Adventní trhy v Sasku |
Její praprapradědeček Jeremias Kreutzkamm cukrárnu založil v roce 1825. Byla v ulici Moritzstraße nedaleko známého kostela Frauenkirche. Kostel je znovu vystavěný, ulice už ale neexistuje.
„Nejprve v březnu musel požádat město o koncesi na otevření cukrárny. Když ji po půl roce dostal, do novin si zadal inzerát a 14. října v něm všem oznámil, že otevírá svůj podnik. Díky tomu, že to udělal, zůstaly o tom záznamy uloženy v archivech, a je tak potvrzeno, že jsme nejstarším rodinným podnikem ve městě. A dokonce dvanáctou nejstarší rodinnou pekárnou a cukrárnou v celém Německu,“ líčí Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová.
Od cukrárny přes hospodu až do obchodů
Vánoční trhy v Drážďanech
|
A úspěšnou, město sice Jeremiasovi později nepovolilo otevřít i kavárnu, ale podnikavému muži se podařilo zprovoznit v roce 1839 nádražní Restauraci Kreutzkamm. „Byla to první nádražní restaurace v Německu. Fungovala v budově první německé dálkové železniční trasy, která vedla z Drážďan do Lipska, a otevřena byla před 175 lety,“ chlubí se podnikatelka.
Rodinná cukrárna, kde nechyběly ani vybrané francouzské delikatesy, v ulici Moritzstraße fungovala do roku 1855, pak se přestěhovala do měšťanského domu přímo na náměstí Altmarkt. Až synovi Jeremiase, Heinrichovi Juliovi, se podařilo otevřít i vysněnou kavárnu.
Sláva firmy rostla. Heinrich také v roce 1867 získal titul Dvorní cukrář Jeho královské Výsosti prince Alberta a prince Georga, saského vévody, a později i titul Královský cukrář Jeho Výsosti krále Alberta. V roce 1890 Heinrich Julius předal podnik synovi Maxovi, který ho rozšířil, zmodernizoval a značka Kreutzkamm díky kvalitě získala dobrý zvuk v celém světě.
Velkou zásluhu na tom měla na přelomu 19. století Drážďanská štola, kterou cukrářství rozesílalo do celého světa. „Když se posílaly do Ameriky a tropických zemí, balily se štoly do speciálních plechových krabic. Každý večer do domu dědečka Maxe na náměstí přišel řemeslník a každou krabici zaletoval, aby se při transportu na lodích do krabic nedostali žádní hlodavci nebo hmyz,“ líčí Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová. Zná to z vyprávění svého otce Fritze, který odmala v cukrárně pomáhal.
„Tatínek říkal, že to byl úzký a vysoký dům. Pekárna byla ve sklepě, v přízemí a prvním patře byla kavárna a cukrárna, ve druhém a třetím další provozy a zázemí firmy. A také mi rád vyprávěl, že jako malý nemohl s tatínkem slavit Vánoce 24. prosince. Tehdy nebyly tak kvalitní lednice a vše od pohárů po dorty se pro zákazníky dělalo na Štědrý den čerstvé. A vše se také ten den roznášelo. Nebyl čas a malý Fritz prostě jen často tiskl nos na zamrzlá okna zákazníků a sledoval, jak děti slaví Ježíška, dostávají dárky a on musí jeden den ještě počkat,“ popisuje paní Elisabeth.
Její tatínek Fritz firmu převzal v roce 1926, tedy za doby hospodářské krize, velké nezaměstnanosti. Kapacity firmy nebyly využité, proto Frtitz Kreutzkamm začal lahůdky dodávat do obchodů. Co mělo fungovat jako provizorium, se ukázalo jako dobrý tah a podnik začal prosperovat. Jenže pak přišla válka a bombardování, Drážďany lehly v roce 1945 popelem a to, co budovaly čtyři generace, bylo během pár minut zničeno.
Začít v saském městě s obnovou podniku nešlo. „Tatínek se navíc dostal do zajetí americké armády a Drážďany byly v sovětské zóně. Tak výrobu firmy obnovil v Mnichově, kde první štolu v Cukrárně Kreutzkamm upekl v roce 1950,“ popisuje jeho dcera.
Do Drážďan se ale její otec toužil vrátit. Jenže v sovětské zóně by nesehnal potřebné ingredience, byl zde hlad a chyběli zákazníci pro takové zboží. Navíc rodinný dům byl zbořen. „V dopise kamarádovi tatínek napsal, jak ho mrzí, že nemůže mít svůj podnik v Drážďanech, a jak dlouho přemýšlel, jak by to šlo udělat. Nakonec se ale jeho mnichovský podnik, ona cukrárna, alespoň stala ostrůvkem pro Sasy, kteří ještě před stavbou Berlínské zdi utekli na Západ. A byli rádi, že v jeho mnichovském podniku našli kousek Drážďan. Na ty nezapomněl ani tatínek, ke každé štole dával rytinu svého města,“ vzpomíná paní cukrářka, která se narodila v Mnichově, studovala v Bavorsku a v USA.
Pád Berlínské zdi
Když padla Berlínská zeď, z Ameriky jela paní Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová rovnou do Drážďan a v roce 1991 zde opět otevřela cukrárnu a kavárnu Kreutzkamm. „Že to tak bude, o tom nikdo nediskutoval, Drážďany zůstaly naším domovem,“ říká.
Tipy
|
Pro podnik ale potřebovala koláče a další pečivo. Spolupracovat proto začala s drážďanským pekařstvím Backhaus. Když se o dva roky tato firma dostala do potíží a byla před krachem, Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová ji převzala a pekárnu zachovala. Její maminka Friederike tak dál dohlíží na firmu v Mnichově, dcera na ty v Drážďanech. A vánoční štoly nyní vyrábějí dvě. V Mnichově Štolu Kreutzkamm, která se do Drážďan dováží, a v Drážďanech v pekárně Backhaus Pravou drážďanskou štolu se zlatou pečetí. Tu štola Kreutzkamm získat nemůže, protože se nepeče v Sasku. Pravou drážďanskou štolu smí péct zhruba jen 130 pekařů.
„I kdyby se ale naše rodinná Štola Kreutzkamm pekla v Drážďanech, stejně by pečeť se zlatým jezdcem nedostala. Chybí v ní předepsané množství citronové a pomerančové kůry. I když je rozdíl jen v několika málo procentech,“ popisuje přísná pravidla, která musí pekaři Drážďanské štoly dodržovat.
Mnichovská a drážďanská štola
Dvanáct trhů
|
Úsměvné je, že Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová je v představenstvu Svazu na ochranu Drážďanské štoly a byla u toho, když se pravidla pro její výrobu stanovovala a schvaloval se i recept. „A odsouhlasila jsem je. Až pak mne napadlo zjistit, jak na tom naše rodinná štola je,“ směje se. Pak tedy stála před rozhodnutím, co dál. Změnit rodinný recept bylo nemyslitelné, proto upravila ten pro svou drážďanskou štolu, aby odpovídal požadavkům na pečeť.
„Nejdůležitější je směs koření, kterou používáme. Připravujeme ji v Mnichově a je to rodinné tajemství. To používáme do obou štol,“ líčí podnikatelka v drážďanské kavárně, která se během našeho povídání zaplnila. Volný už není jediný stůl, a tak si obsluha nejistě přišla pro ten náš, pro povídání jsme totiž zabrali dva, na jednom byly vystaveny krásně zdobené krabice, ve kterých štolu do světa posílal zmíněný dědeček současné majitelky firmy.
Z původního vybavení firmy v Drážďanech toho rodině kvůli bombardování mnoho nezbylo. To, co ano, se opatruje jako poklad. Na zdech kavárny visí pár dobových fotografií, rytina domu na náměstí, kde cukrárna sídlila, jinde se usmívá početný kolektiv zaměstnanců. „Fotografii, na které je naše cukrárna v Drážďanech vidět, mám jedinou a není moc dobrá,“ ukazuje Kreutzkamm-Aumüllerová fotografii, na které je náměstí s německými vojáky. Já mám zatím to štěstí, že při povídání mohu ochutnávat štoly. Tu rodinnou z Mnichova i tu jejich pravou drážďanskou. Vítěz je pro mne jasný, vyhrála ta pečená v Mnichově. Její chuť je vyváženější, jemnější a nadýchanější. Už vím, jakou si letos v Drážďanech koupím domů.
Suroviny
„Hodně se lidé ptají, zda je náš recept stejný jako v roce 1825. Není. Tenkrát měli jiné podmínky. Na výrobu, skladování, dopravu... Jiná byla i kvalita surovin. Ostatně vše musíme mírně pozměnit každý rok. Pracujeme s přírodními látkami, každý rok je trošku jiná mouka nebo kvalita mandlí. Nejdůležitější je, aby výsledek byl každý rok stejný,“ vysvětluje Kreutzkamm-Aumüllerová. A kvalitu a chuť podle ní dělají ingredience. Hodně záleží třeba na rozinkách. Ty, které si běžně kupujeme v obchodě, nemají s těmi do její štoly nic společného. Do listopadu je podnikatelka kupuje v Africe, pak v Turecku, aby byly čerstvě sklizené a šťavnaté. Sice jsou čtyřikrát dražší, ale nepotřebuje je několik dní máčet, aby je „vzkřísila“.
„Každý rok si necháváme posílat vzorky rozinek, citronové i pomerančové kůry. A ty se pak testují. Nerozhoduje značka, ale kvalita. Testovali jsme i mnohem dražší rozinky. V puse na chuť byly výtečné, ale v upečené štole už zdaleka ne. Byly příliš světlé a tak dobře nechutnaly,“ dodala k pekařské alchymii Elisabeth Kreutzkamm-Aumüllerová.
Obří štola na začátku prosince přilákala na drážďanské vánoční trhy tisíce lidí:
6. prosince 2014 |
ReceptZákladní recept na pravou Drážďanskou štolu svaz na její ochranu pečlivě střeží. Podle pravidel platných posledních 20 let ale na kilogram mouky připadá 500 gramů másla, 650 gramů rozinek, 200 gramů kandované pomerančové a citronové kůry, 150 gramů sladkých a hořkých mandlí, 30 gramů rumu, 120 gramů moučkového cukru na posypání štoly a zhruba 20 gramů koření. Zda to pekaři dodržují, svaz pravidelně kontroluje. Variace jednotlivých cukráren se v různých dalších přísadách a kořeních liší. |