V sobotu večer však Black Sabbath konečně dorazí do pražské O2 areny, dokonce s novou deskou, kterou nazvali 13. I s kytaristou Tonym Iommim, jemuž se daří nemoc přemáhat a ještě u toho sázet svoje rukopisné kytarové riffy, které se dodnes snaží kopírovat každá druhá začínající parta rockerů.
Naposledy s Ozzym
Black Sabbath: 13 (obal)
Příběh aktuálního alba 13 není vůbec nezajímavý. Fanoušci klasické sestavy Black Sabbath, z níž dnes v kapele chybí jen bubeník, na něj čekali opravdu dlouho. V kapele se sice vystřídala řada zpěváků, ale "princ temnoty" Ozzy Osbourne, který se stal ve své době největší brzdou i ikonou Black Sabbath zároveň, na žádné studiové desce nehrál už od roku 1978.
Tehdy byla kapela v dost příšerném stavu. Její členové se nemohli rozhodnout, jestli svůj život věnovat spíš drogám, nebo chlastu, a na muziku v tom prapodivném reji moc času nezbývalo. Ozzymu Osbournovi navíc umíral otec a na tři měsíce z kapely odešel, s čímž se jeho spoluhráči moc nepárali a na místo vokalisty přizvali Dave Walkera z Fleetwood Mac.
S ním nazkoušeli většinu nových písniček pro desku Never Say Die!, které Osbourne po svém návratu do kapely odmítl zpívat a hodil je spoluhráčům na hlavu.
Black Sabbath, vzor 2013 (zleva Tony Iommi, Ozzy Osbourne, Geezer Butler)
Jako další problém se ukázalo natáčení, na které se kapela dost nepochopitelně vydala do Toronta. Proč právě tam, vysvětloval po čase kytarista Iommi. "Řeknu pravdu, kvůli nízkým daním. Studio jsme zamluvili podle letáku, protože se nám zdálo, že to tam půjde dobře. Přijeli jsme tam... a všechno tam znělo mrtvě – všechno bylo úplně špatně," vzpomínal Iommi na poslední společné nahrávání původní sestavy kapely.
Protože neexistovala varianta "b" a žádné jiné studio v okolí nebylo volné, začala si to tam kapela upravovat podle svého, což krom fetu a chlastu obnášelo třeba trhání koberců.
Výsledkem byl docela propadák a Ozzy Osbourne v kapele vydržel už jenom jeden rok, než ho zbytek vykopl v domnění nebo spíš jistotě, že už je tak po uši ponořený v blátu zhýralého života, že už z něj nikdy nepovstane. Což je dnes historka, u které jedna z legend rocku může svůj třas schovat za bujarý smích.
Bez mobilů bylo líp
Ozzy Osbourne
Když se původní Black Sabbath sešli za několik desítek let ve studiu znovu, bylo leccos jinak, ale jedna věc zůstala. Ozzy Osbourne zase neměl čas. Na comebackové nahrávce totiž kapela začala pracovat už po svém reunionu na konci devadesátých let, jenže se ve studiu daleko nedostala, ani když na pomoc přizvala slovutného producenta Ricka Rubina.
"V našich začátcích to bylo všechno jinak. Nikomu nezvonil co pět vteřin mobil. Neměli jsme nic a všichni jsme pracovali na jedné a té samé věci. Teď toho měli všichni tolik na práci, že jsme se sice dobře pobavili, ale tím to končilo," popisoval tehdejší krach nahrávání Iommi. Všechno skončilo, když se ze studia omluvil Ozzy Osbourne, který zároveň dokončoval další sólovou desku.
Trvalo dalších deset let, než se tři původní členové zase sešli. Toho čtvrtého – bubeníka Billa Warda – nechali za branami studia, protože se nedohodli na smlouvě a podmínkách. Ještě předtím, než se znovu pustili do práce, jim dal prý producent Rick Rubin důležitou radu: Poslechněte si vaši první desku. A zapomeňte na všechno, co jste se od té doby naučili.
Jeden den na všechno
Black Sabbath - Black Sabbath - uvedení do americké Rock'n'rollové síně slávy, Waldorf Astoria Hotel, New York (13. března 2006)
V tuto chvíli je na místě si připomenout, jak vlastně v roce 1969 deska nazvaná Black Sabbath vznikala. Moc času tehdy totiž na natáčení nebylo. "Prostě jsme šli do studia, zahráli jsme to, co na koncertech, a bylo. Mysleli jsme si, že den je docela dlouhá doba, a navíc jsme si na další den domluvili hraní ve Švýcarsku za dvacet liber," připomněl vznik kultovního alba Tony Iommi.
Kromě zvuku zvonů, bouře a deště, které přimíchali do úvodu alba, se na nahrávce neměnilo nic. Braly se první verze nástrojů i zpěvů, což ještě podtrhlo do té doby neslýchanou syrovost hlučně zahraných těžkotonážních kytarových riffů Tonyho Iommiho.
Z odborné veřejnosti tou dobou rodící se styl, který získal název heavy metal, pochopil málokdo. Slavný hudební novinář Lester Bangs Black Sabbath absolutně zavrhl, a kdyby se kapely nechytli fanoušci, asi by se rozprchla zpátky po špinavých ulicích Birminghamu.
Těžko říct, nakolik se kapela Rubinovou radou po více než čtyřiceti letech řídila, ale syrovosti je na jejich desce 13 opravdu dost. Událostí není jen to, že deska po tolika odkladech, letech příprav a zákeřností vůbec vyšla, ale že skvěle hraje a nadšení jsou tentokrát spolu s fanoušky i kritici.
O to víc, že Tony Iommi, kvůli jehož nemoci kapela musela před rokem zrušit značnou část turné včetně pražské zastávky, na niž jako náhrada dorazil Ozzy Osbourne se svými hudebními hosty, na ní zní opět jako za časů Ironmana.
I když už tedy Black Sabbath dávno nejsou partou sígrů a zlodějíčků z Birminghamu, která pobuřovala odkazy na satana, ale ctěné ikony tvrdého rocku, které jsou v letech a na nové desce se opatrně ptají, jestli je Bůh skutečně mrtev, jejich pódiová magie by podle všeho měla mít stále sílu zbořit pódium.
