Čtenář iDNES podepsaný jako Dal se Soukupové ptal na výrok, který krátce po sametové revoluci v MF DNES otiskl jeden ze studentských vůdců v brně Igor Fic, který řekl, že Hnus byl nahrazen hnusem.
"Kdoví, co k tomu Igora Fice vedlo - že by běžné zklamání, že člověk není stoprocentní dobrák? Což opravdu není. Pro mě byl listopad 1989 velké dobrodružství, báječně jsem si je užila, navíc se nám vlastně nic nestalo, i když mohlo... A to, co následovalo potom, mi přijde logické, lidi nejsou svatí a dělají to, jak umí - žádná novinka," uvedla on-line disidentka.
on-line s janou soukupovouOdpovědi můžete číst - ZDE |
Jak se dá měřit po letech nabytá svoboda? zeptal se zase čtenář podepsaný jako Jara.
"Určitě se dá měřit možnostmi - cestováním bez doložek a devizových příslibů, studii nepodmíněnými hloupými posudky, možností vyjádřit názor - třeba na náměstích - i když samozřejmě sem-tam vylezou i náckové se svým "Nic než nádor" (to jsem si vypůjčila z jedné nové písničky Vlastíka Třešňáka), ale - jak říkal můj znejmilejší "děda" Pavel Tigrid: Demokracie je strašný binec, ale lepší jsme zatím nevymysleli," uvedla Soukupová.
"Na gymplu jsem přišla o křížek..."
Proč jsem se zamíchala mezi disidenty? Štítivost, zdůrazňuje Jana Soukupová. Normalizační tlak byl nechutný a já jsem chtěla na opačnou stranu.
Okupaci v roce 1968 jsem nezažila, protože jsme byli celá rodina v Sýrii, kde otec pomáhal Arabům stavět ledkárnu. Jenže maminka lpěla na rodině, zemi i jazyku, takže jsme se v roce 1969 vrátili.
Na gymnáziu jsem provokovala naši stranicky kovanou zástupkyni ředitele, která mi na chodbě školy strhla z krku křížek, můj symbol revolty. Hned ve dvaceti jsem měla první dítě. To mi dalo paradoxně možnost vyvléct se z nalinkovaného osudu socialistického pracujícího.
"Pořádné" zaměstnání učitelky jsem pak měla už jen devět měsíců před porodem druhého dítěte. Jinak jsem uklízela, lepila plakáty, vydávala obědy a znovu uklízela. A taky psala do Brněnského Večerníku a potulovala se po brněnských polooficiálních akcích a hospodách, kde si mě všiml Dušan Skála.
V bytě se konaly šabaty
Když pustili z kriminálu Petra Cibulku, uveřejnila jsem s ním v Hostu dlouhý rozhovor. Pak jsem mu ve svém bytě dovolila mít archiv nahrávek a samizdatů, takže tam Petr vodil kdejakého zájemce, včetně estébáků, když jim prodával kazety. Pár týdnů potom, co Cibulku v roce 1987 zavřeli kvůli "hospodářské kriminalitě", přijeli vybrat i můj byt.
U školky, kam jsem vezla synka, mě estébáci nacpali do auta, odvezli na výslech do Bohunic a pak dvanáct hodin přehrabovali celý můj obří byt na Jaselské. Domovní prohlídka mě definitivně "přehodila na druhou stranu" a poslední dva roky před převratem jsem svůj byt poskytovala pro takzvané "šabaty", při kterých se u nás scházeli disidenti v čele s Jaroslavem Šabatou a plánovali spolu politický postup.
Tigridovo svědectví pašovala dcera
Samozřejmě mě kvůli tomu vyslýchala StB. Pak mi v červnu 1989 kupodivu dovolili vycestovat do Paříže, kde jsem přes rodinu Pavla a Ivanky Tigridových na konferenci o lidských právech k výročí pádu Bastily promluvila o "vězni svědomí" Petru Cibulkovi, kterému hrozil dvanáctiletý trest.
A o tomtéž jsme s Lídou Rakušanovou natočily rozhovor do Svobodné Evropy. Na zpáteční cestě mne vytáhli na hranicích z vlaku. Tehdy devítileté dceři jsem potajmu podstrčila jednu z asi dvanácti igelitek s Tigridovými Svědectvími a jiným závadovým materiálem. A tu celníci jako jedinou nezkontrolovali. Večer mi volal Pavel, jak je rád, že jsme projely.
Ale to už se pomalu blížil listopad 1989. Soukupová získala ocenění za příběh disidenta Petra Cibulky. Ten je součástí rozsáhlého seriálu o disidentech jižní Moravy, který v MF DNES vychází.- čtěte více Disidenti jižní Moravy
