Painkiller Resurrection je nezměrné utrpení pro hráče

Nejnovější Painkiller nezaujme příznivce bezhlavého střílení ani skalní fanoušky předchozích dílů.

Painkiller Resurrection

Původní hra byla návratem ke kořenům akčních her. Umělou inteligenci nepřátel nahrazoval jejich počet a hráč střílel do všeho, co se hýbe. Jeden by řekl, že na pokračování podobné hry není co zkazit. Šeredně by se zmýlil. Painkiller Resurrection nedokázal udržet laťku a působí amatérsky.

Ledacos napověděla mizerná demoverze plná chyb. Vývojářský tým vzápětí vydal prohlášení, že omylem vypustili starou verzi, která nijak neodráží kvality plné hry.

Příběh nebo tak něco

Nový Painkiller v řadě věcí staví na předchozích dílech. Jeho příběh se až nápadně podobá prvnímu dílu. Hráč se vžije do role Williama Billa Shermana, jehož úkolem je zneškodnit drogového magnáta. K tomu by měla posloužit výbušnina, kterou připevní na mafiánovo auto.

Shodou okolností se na něj vyřítí autobus plný civilistů a Bill, který nechce zavinit smrt nevinných lidí, se pokusí zabránit neštěstí vlastním tělem. Jeho snaha zastavit vozidlo je však marná.

Záhy se objeví na místě mezi nebem a peklem, prochází očistcem. Anděl mu výměnou za zabití "hrstky” pekelníků nabídne vykoupení. Hlavní hrdina nemá co ztratit a na nabídku kývne.

Hrdina vypráví příběh pomocí komiksových sekvencí. Děj celé hry není příliš promyšlený a Billovo povídání zní křečovitě. Úvodní video sice udělá dobrý dojem, postupně ho ale kazí různé sekvence. Z každého dalšího vyprávění je evidentnější, že vymyslet dialogy muselo zabrat zhruba stejně času jako je napsat. Příběh by si bohatě vystačil s úvodním a závěrečným videem, ostatní je jen nezáživnou omáčkou.

Inovace? Degradace!

Prvním nepříjemným překvapením je načítací čas jednotlivých úrovní, kdy nahrávání zabere kolem jedné až dvou minut.

Po ubíjejícím nahrávání se dočkáte levelů plných monster. Hrůza. Nepřátelé se pravidelně zaráží o rohy a jejich schopnost pronásledovat hráče po levelu je mizerná.

Pokud ukončíte trápení kteréhokoliv nepřítele, jeho duše se vznáší několik vteřin nad zemí. Její následné sebrání vám doplní zlomek života. Koncept je to dobrý, jeho zpracování bohužel pokulhává. Duše se neobjevuje hned a čekání hráče zdržuje a zpomaluje. U ryzí řežby takové řešení nedává smysl.

Po shromáždění dostatečného počtu duší se z hráče na malou chvíli stane ďábel, který všechno kosí jednou ranou. A to doslova všechno.

Shodou okolností mi poslední proměna vyšla právě na souboj se závěrečnými bossy. Dvě rány, konec hry, žili šťastně až do smrti. Pardon, na poslední zapomeňte. Příběh končí až při dohrání na nejtěžší obtížnost, kterou je nejprve třeba odemknout. V ostatních případech se dostává do jakési smyčky, ze které není úniku.

Novinky. Hurá?

Základní arzenál zůstal stejný jako u původního Painkilleru. Zbraně mají dva módy střelby; někdy zcela nesouvisející (luxusní kombinace raketometu a kulometu) jindy synergické (zbraň nazvaná Mr.Molotov vrhá explozivní sud, který může alternativní střelbou rozmetat na kousky).

Právě druhá jmenovaná je jedinou novinkou určenou k prozkoumávání anatomie nepřátel. Zato novinkou pekelně efektivní, poněvadž zabíjí všechno v okolí padesáti až sto metrů. Do budoucna je slíbena ještě další zbraň, kterou by měla odemknout jedna z chystaných aktualizací.

Na rozdíl od předchozích dílů už vás hra ve většině situací nezamkne do prostoru, který můžete opustit až jako poslední živáček. Když nepřátelům chvíli utíkáte, zmizí. Tímto způsobem je možné většinu úrovní proběhnout během pár minut.

Samotní nepřátelé budou často povědomí. Hra jich nenabízí mnoho a některé z nich bylo možné zahlédnout v předchozích dílech. Celkem hra čítá zhruba dvacet typů nepřátel. Za zmínku stojí golemové, do kterých můžete za a) vystřílet velkou spoustu střeliva nebo za b) jednou zasáhnout břicho. Dojem z golema vzápětí zkazí vybuchující nepřátelé, kteří, na rozdíl od původního Painkilleru, poškozují pouze hráče.

Bossové dojem rozhodně nezlepší, většina z nich je jenom zvětšeným modelem běžné příšery. Souboje s nimi navíc postrádají jakoukoliv myšlenku. Neobsahují žádný trik, žádné zpestření. Do bossů stačí dostatečně dlouho střílet a vyhýbat se jejich útokům.

William čas od času celé dění komentuje, opakuje ale čtyři hlášky stále dokola. Brzy lezou krkem. Naopak příjemným zpestřením je několik konstrukcí, které je možné rozstřílet. Jejich zbytky pak zavalí vše pod sebou, včetně nepřátel.

Skalním fanouškům přijdou familiární tarotové karty. Fungují jako dočasné vylepšení schopností a každý level hráče za splnění speciálního úkolu odmění jednou kartou. Úkoly nejsou příliš kreativní, jednou je třeba zabít všechny nepřátele, jindy zase najít všechny tajné lokace… Karty si můžete vybrat přes herní menu a následně použít za peníze, které se různě povalují po úrovních.

Úrovně a grafika

Když v roce 2004 světlo světa spatřil první díl, vypadal dobře. Využít stejný engine o pět let později už tak dobré není. Autorský tým se sice snažil vzhled vylepšit, není to ale znát. Painkiller Resurrection tak dokonce vypadá hůř než jeho předchůdci.

Celkový grafický dojem ovlivňuje nejen architektura úrovní, ale i práce se světlem či texturami. V těchto aspektech Painkiller prohrává na celé čáře. Levely vypadají amatérsky a nepropracovaně.

Na některých místech úplně chybí světlo, jinde jsou špatně roztažené textury a sem tam je možné dostat se do míst, ze kterých pomůže jedině načtení poslední uložené pozice.

Samotný návrh levelů je k pláči. Úrovně jsou nepřehledné a často nebudete vědět kudy pokračovat. Párkrát jsem běhal po prázdném levelu několik minut a nepomohl ani kompas, který mátl již v předchozích dílech.

Na oficiálních stránkách se autoři chlubí novými efekty a přidaným počasím. Hra rozhodně nevypadá lépe (stačí porovnat demo původního Painkilleru s demem Resurrection).

Vzhledem ke špatné optimalizaci kódu má, oproti prvnímu dílu, nestabilní počet snímků za vteřinu (FPS) a některé efekty FPS dokonce snižují pod hranici únosnosti (testováno na počítači s dvoujádrovým 3 GHZ procesorem, 4 GB ram paměti a grafickou kartou Sapphire ATI HD 3870 512MB).

Pokud hrdina v zápalu boje utrží nějaké to škrábnutí, nelekněte se. Nevrátili jste se zpátky v čase, to by jen ošklivě zpracované cákance krve snesly drobný facelift. Vzhledu nepřidá ani Bloom, který ve hře působí vysloveně kýčovitě.

Multiplayer aneb hra více hráčů

Krátce po vydání se multiplayer velké oblibě netěší, servery je možné spočítat na prstech jedné ruky. Hra více hráčů je extrémně nestabilní, spadla i několikrát za hodinu. Lze ale předpokládat, že multiplayer bude během několika patchů hratelný.

Sám o sobě je rychlý a velice zábavný. První Painkiller byl ostatně v roce 2005 oficiální duelovou hrou prestižní světové ligy CPL. Resurrection ale nepřináší výrazné inovace a milovníci online soupeření si bez problémů vystačí i s původní hrou.

Painkiller Resurrection obsahuje dvě nové multiplayerové mapy, předělávky klasik a komunitní level, jehož autorem je jeden z členů vývojářského týmu.

Slibovaný kooperační mód je momentálně přístupný pouze na serveru s nastaveným free for all módem. Vestavěnou podporu by měla přinést jedna z chystaných aktualizací.

Hodně peněz za málo muziky

Hra sama o sobě je krátká, obsahuje pouze šest úrovní a z toho jen pět lze počítat za plnohodnotný materiál (herní čas šesté je zhruba pět minut). Přitom předchozí díly Painkilleru měly několikanásobný počet levelů.

Herní čas závisí na způsobu hraní a míře detailu, se kterým jednotlivé úrovně prozkoumáváte. V extrémním případě lze celou hrou proskákat za hodinu. Standardní čas při rychlém průběhu vyjde zhruba na pět hodin, podrobný průchod může zabrat i trojnásobek.

Celkově Painkiller Resurrection působí nedodělaně, nového obsahu je minimum a nestojí za nic. Pokud patříte k normální většině populace, vyhněte se mu obloukem.