Hodnotit přínos díla ikonického umělce do kontextu dějin vizuálního umění je zbytečné. Je nepochybný, už jen proto, že Warhol jako jeden z prvních výtvarných umělců propojil malířský způsob vidění s filmovými postupy počátku kinematografie: jeho filmy jsou snímané v reálném čase a bez střihové skladby.
Na výstavu je třeba jít s tím, že tahle díla byla v době vzniku provokací; dnes provokují leda banálností a nesnesitelně dlouhou stopáží. Zkusme tedy k výstavě nepřistupovat jen jako k dílu legendy.
Při vstupu do expozice na diváka padá jakási zvláštní uhrančivá atmosféra. Na velkém plátně sleduje jediný záběr na detail spícího mužského těla. Jde o proslulý více než pětihodinový záznam spánku v reálném čase (pro výstavu byl zkrácen na 42 minut). Ten muž by mohl být mrtvý, říkáte si a do mysli se vám vkrádá pocit, že vcházíte do nějakého mauzolea.
Funerální dojem umocňují černé rámy, jimiž jsou ohraničena jednotlivá velkoplošná plátna, a téměř hrobové ticho narušuje jen šum projektorů. Prostor a atmosféra v něm mi evokuje americké drama, ve kterém zemře jeden z dvojice protagonistů a ten druhý ho pak "oživuje" prostřednictvím videonahrávky, na kterou kouká doma v obýváku a pláče.
Cynicky můžeme poznamenat, že výstava je skutečné mauzoleum, neboť řada portrétovaných spolu s autorem samým už nežije – včetně třeba americké teoretičky fotografie Susan Sontagové či španělského malíře Salvadora Dalího. Zdá se, že ty filmy dnes mají význam jiný než jen doslovný. Vyprávějí o lidské zranitelnosti, odhalování intimity na veřejnosti a touze po věčnosti.
Warholovy práce tak poukazují na fenomén spojený s touhou obyčejných lidí zažít si svých "patnáct minut slávy". Téma odhalování intimity, která je předkládána k veřejnému obdivu, je zde ukázáno v počátcích, ještě předtím, než se ze sněhové vločky stala nezastavitelná obří sněhová koule.
Svou intimitu tu odhaluje třeba Lou Reed, představitel pop-artu James Rosenquist se otáčí kolem své osy, mladý výtvarník Robert Indiana něco pojídá dlouhých 39 minut. Portrétovaní často jen nehnutě stojí před kamerou, která snímá detail jejich tváře v nadživotní velikosti. Přes prvotní zdání, že portréty jsou banální, tváře vyjadřují emoce – stud, nervozitu, smutek i touhu.
Zpomalené plynutí času (16 políček za sekundu místo 24) vytváří navíc jakousi magickou atmosféru světa, který svým pomalým plynutím vtahuje diváky dovnitř. Z výstavy je cítit, že Warhol toužil po věčnosti a slávě, dokázal však předvídat společenský vývoj, přemýšlel a experimentoval. Bylo by zajímavé sledovat, jaké "hvězdy" by portrétoval dnes.
Andy Warhol - Motion Pictures
Galerie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, Praha 1, kurátor Klaus Biesenbach. Výstava trvá do 5. dubna.
Hodnocení MF DNES: 70 %
