Na Hradě zazáří Tříska a Langmajer

27. června 2003 10:27

Na obrovský úspěch se někdy těžko navazuje. To dobře vědí i organizátoři Letních shakespearovských slavností, kterým loni hodně vysoko nasadil laťku veleúspěšný Král Lear v precizní režii Martina Huby s Janem Třískou. Proto producent a umělecký ředitel slavností Alexej Pyško vytáhl do boje o přízeň publika i kritiky s nejtěžší možnou zbraní - Hamletem s Jiřím Langmajerem v hlavní roli.

Premiéru má dnes v režii Lucie Bělohradské. Rovněž další obsazení je hvězdné. Claudia hraje Martin Stropnický, který si po svém návratu na jeviště zahraje teprve druhou roli po Thálií oceněném Howardu Katzovi v Divadle na Vinohradech. Ofélii ztvární Petra Špalková, královnu Hana Maciuchová nebo Eva Salzmannová.

" Pro Hamleta jsme se rozhodli z několika důvodů," říká Pyško.

"Především je to výtečná, ne náhodou asi nejváženější Shakespearova hra. Po Learovi už také víme, že publikum neodmítá přijít do letního amfiteátru na tragédii - pokud ví, že jde na kvalitu a dobré herce. Tím nejpádnějším důvodem však byla životní forma Jirky Langmajera, který se právě teď ocitá na jednom ze svých hereckých vrcholů."

Sám Langmajer roli považuje za životní příležitost a zároveň vstupenku mezi "velký kluky". "Nabídku na tuhle roli beru jako výraz velké důvěry a dělám maximum, abych nikoho nezklamal," říká.

Lucie Bělohradská na Slavnostech dvakrát debutuje - je první ženou, která v Nejvyšším purkrabství pracuje jako režisérka, a zároveň se pouští do první shakespearovské režie. Sázkou na jistotu je právě spolupráce s Langmajerem, s nímž nastudovala řadu divadelních i televizních inscenací.

"Jirka je při práci jako divoký kůň," uvažuje Bělohradská.

"Má rád stádo, rád běží v jeho čele. Má v sobě permanentní netrpělivost závodního koně před startem. Rád táhne závod, rád vítězí. Pokaždé běží na doraz svých sil. Když se člověk udrží v sedle - a to je pěkná dřina - a pustí ho až v cílové rovince, může s ním zažít úžasný závod. Takový, z nějž se až dodatečně malinko zatočí hlava."

Letošní slavnosti také slibují řadu novinek. Král Lear s Janem Třískou se vrátí nejen do Prahy, ale i do Brna a Bratislavy.

Nově zavítá do Plzně a do slovenské Spišské Nové Vsi. Obsazení Leara doznalo několika změn: místo Lindy Rybové se bude v roli Kordélie střídat Klára Sedláčková a Klára Pollertová-Trojanová, Jiří Langmajer coby Edgar získá alternaci ve Filipu Čapkovi.

Mimo Prahu zamíří také Hamlet, kterého na Hradě vystřídá Středočeské divadlo Kladno s Romeem a Julií a s komedií Jak se vám líbí. Jinou verzi Hamleta v originále a v režii Paula Stebbingse nabídne divadlo TNT Theatre Britain, které si v metropoli udělá zastávku na svém evropském turné.

V Leica Gallery na Pražském hradě doprovodí slavnosti výstava fotografií z uplynulých ročníků. Objektivem zachytili minulé inscenace například Pavel Mára, Viktor Kronbauer, Jan Mihaliček nebo Josef Ptáček.

Mám strach před každou rolí

Dovolím si vás na úvod citovat. Zhruba před rokem jste řekl, že o Hamletovi nesníte, protože si ho stěží zahrajete. Co jste cítil, když pak tato nabídka přišla?To nepřišlo z čistého nebe. Že se bude Hamlet hrát, vím necelý rok. Už během Krále Leara se mě jeden z producentů ptal, jestli by se mnou mohli počítat i do budoucna. Řekl jsem, že velmi rád, neboť v Learovi jsem se cítil báječně. Zeptali se, co bych si rád zahrál. Já řekl: Hraju Kohoutova Ubohého vraha a v tom se ve Sládkově překladu citují pasáže z Hamleta... A na podzim mi zavolali, zda, pokud seženou peníze, do Hamleta jdu. Za další dva měsíce se ozvali, že finance mají, a bylo hotovo. Jenže kdyby si mě nevybral Martin Huba pro roli Edgara v Králi Learovi, následně jsem nezačal zkoušet Ubohého vraha, nebýt toho, že Edgar měl úspěch, asi by se to všechno takhle nestalo.

V divadle jde často o štěstí, nemám pravdu?
Nevím, jestli zrovna v divadle jde o štěstí, ale já ho mám. Divadlo je především těžká práce, stres a někdy i velká radost.

Často hovoříte o tom, že jste vyčerpaný, ale Hamlet se neodmítá. Jak se po náročném létě budete vracet do divadelního provozu?
Představit si to umím, ale nemyslím na to. Teď mám před sebou jinou práci a nezabývám se tím, co bude, až půjdu v září do divadla.

Stojíte před určitým hereckým vrcholem. Nemáte strach?
Mám strach před každou rolí, tady nebo v kterémkoliv jiném divadle. Cítím velkou odpovědnost před lidmi, kteří na představení přijdou. Hamlet je čerstvá věc, takže obavy mám velké, ale sám ze sebe. Abych měl dost sil, aby mi nezkolaboval hlas. Nemůžu si připouštět strach, že se to nepovede. Dva měsíce pilně a poctivě pracuju, což stále neznamená, že výsledek bude skvělý. Dal jsem do toho všechno, takže jestli to nevyjde, tak na to prostě nemám.

Potkáte se s herci, se kterými jste tolik nepracoval, například s Ofélií Petry Špalkové, která má být Hamletovi rovnocennou partnerkou.
S Petrou jsme zkoušeli Léblovu inscenaci Jako naprostý šílenci, hrál jsem s ní v televizní inscenaci, ale tohle je naše první partneřina. Těžko můžu vnímat Petru jako křehkou sedmnáctiletou somnabulní holčičku, která o životě neví nic. Petra už je „ženská“, která má leccos za sebou. Taky v mých sedmatřiceti letech si stěží můžu představit holčičku, která by vzhlížela k nevyspalýmu vyžilýmu Langmajerovi jako k idolu. Ofélie není poddajná ovečka, ale silná osobnost, která se staví k věcem čelem. Prostě je to Petra Špalková. Stejně jako Hamlet jsem já, Langoš: někdy nepříjemnej, arogantní, výbušnej, ale lehce podléhající citům, přecitlivělej, rozervanej, ubrečenej, někdy fanfarón a vejtaha, zároveň velmi pokornej a plnej obav a strachu. Vychází to celé z nás. Tak je vymyšleno celé obsazení.

Jak se vám spolupracuje s Martinem Stropnickým?
Mám ho moc rád, ale je mi líto, že se mě všichni ptají jen na něj, protože je slavnější než alternující Honza Vlasák. Strašně jsem se těšil, až budu hrát s Honzou, protože jsem s ním točil a vím, že je to skvělý herec. S Martinem se, co se týče herectví, osaháváme, ale osobně je mi s ním velmi dobře.

Při loňském zkoušení s Janem Třískou a Martinem Hubou jste v sobě objevil rezervy. Podařilo se vám je letos zaplnit?
Doufám, že rezervy budu mít do konce hereckého života, jinak to můžu zabalit a jít prodávat zeleninu. Možná jsem to tehdy myslel tak, že tancovat nahatý denně před stovkami lidí mi nevadí. O téhle rezervě jsem nevěděl.

Co jste se od Jana Třísky naučil?
Naučil jsem se, že není dobré chovat se ke kolegům arogantně jako on. Na druhou stranu jsem si uvědomil, že jsem mu křivdil. Teď když já zkouším složitou roli, tak mu rozumím. Také se dostal do zoufalé situace, že ohromně těžkou postavu zkoušel na přeskáčku, jak přicházeli a nepřicházeli herci a alternace. To mu muselo lézt na mozek, jako to vadí mně. Říkali jsme, ať jde někam, Američan z Vysočan, ale teď se mu omlouvám a vzdávám mu hold. Vlastně to zvládl s obrovským přehledem. Momentálně máme velmi přátelský i profesionální vztah a já mu rád dám srdce na dlani.

Kolikrát si letos po jeho boku Edgara zahrajete?
Budu mít jen deset exkluzivních představení, ale jinak to z provozních důvodů nejde. Navíc musím odjet na deset dnů k moři, protože bych jinak asi umřel.

Šaška, který si může dovolit varovat a upomínat samotného krále Leara, hrají s mimořádným nasazením Miroslav Táborský (vlevo) v alternaci s Davidem Prachařem.