Loňský knižní rok začal vyhlášením rekordu: předloni zde totiž vyšlo 14 321 titulů, nejvíc v polistopadové historii samostatného státu. Podle tajemníka Svazu českých knihkupců a nakladatelů Jaroslava Císaře novinek neubylo ani loni, i když přesnější čísla zatím k dispozici nejsou. Nakladatelé zkrátka raději vydávají více titulů v malých tirážích, než aby riskovali méně knih ve vyšších nákladech.
Charakteristickým rysem loňska byla i expanze obřích knižních obchodů - megastorů. Jejich centrem je nyní pražské Václavské náměstí a jeho okolí. O několik podlaží se rozrostla dosavadní prodejna Jana Kanzelsbergra v dolní části Václavského náměstí, ulice 28. října je bohatší o nové dvoupatrové knihkupectví a v horní části "Václaváku" vyrostl Palác knih. Čtyřpatrový komplex s prodejní plochou 3500 metrů čtverečních má v nabídce třicet tisíc titulů a je, podle jeho zakladatele Jiřího Jiráska, osmým největším takovým domem v Evropě.
Živel si vzal své
Slavnostní srpnové otevření Paláce knih však odsunula, i v symbolickém významu, událost, která otřásla nejen knižním trhem. Jen z knihovní sítě vyřadily povodně na 776 tisíc svazků, časopisů a dalších dokumentů. Celkové ztráty se škodami na budovách a vnitřním zařízením činí asi 400 milionů korun. Archeologický ústav AV ČR přišel o unikátní dokumentace archeologických nálezů, Městská knihovna v Praze bojovala o prvotisky a historické fondy. Sto čtyřicet tisíc nejcennějších děl se mrazí v Mochově a na dalších místech, ani to však není záruka: ze zmrazené masy restaurátoři podle odhadů zachrání třetinu.
Záplavám neunikla ani řada nakladatelů, distributorů a knihkupců, ať už šlo o silné firmy nebo o podniky několika nadšenců. Psa a počítač zachránil Joachim Dvořák z nakladatelství a vydavatelství Labyrint, doslova vniveč přišla desetiletá práce Roberta Němce z nakladatelství Pragma, který na zahradě svého domu v Hodkovičkách bezmocně obhlížel tisíce zničených knih a ztrátu v hodnotě padesáti milionů korun. Zmrtvělé hlavní město, z něhož se vytratili turisté a přibylo každodenních strastí obyvatel, dalo prodeji knih zabrat zejména v měsíci září; tržby na některých místech metropole klesly meziročně až o šedesát procent. Pražský knihkupec Bohumil Fišer počítal dny, které ještě vydrží. Nakonec prodej vytáhly Vánoce, návaly byly v knihkupectvích až do Štědrého dne.
Peníze nebyly i byly
Na loňský rok se lze dívat i z jiných úhlů. Například z hlediska kulturní politiky státu. Celá kapitola ministerstva kultury při schvalování rozpočtu na rok 2002 přišla o 660 milionů korun, což citelně poznala řada literárních projektů. Mezi osekanými programy se ocitl dosud dobře fungující projekt Česká knihovna, díky němuž každoročně putovalo do veřejných knihoven více než 15 tisíc knih nové nekomerční produkce.
Nevalně bylo i literárním časopisům, kterým Dostálův úřad seškrtal granty téměř na polovinu předchozího stavu. Na zoufalé SOS nakonec ministerstvo odpovědělo milionovou částkou z rezerv. Vydržel tak brněnský časopis Host a Revolver Revue mohla vydat padesáté, jubilejní číslo, byť státní příspěvek kryl jen část nákladů. Spásou Tvaru byl podnikatel a textař Michal Horáček, Babylon získal grant od jiné instituce. Další ministerský grant už naproti tomu nedostaly Literární noviny, které se jej pro svou politickou angažovanost zřejmě nedočkají ani letos.
Na něco však státní peníze byly. Okamžitý nápad vydat za šest týdnů knihu o Benešových dekretech, odsunu a česko-německých vztazích vláda ministru kultury rychle odkývla. Stát tato osvěta stála dva a půl milionu korun. Řada tuzemských nakladatelů byla rozhořčena nejen proto, že lukrativní zakázku získal bez výběrového řízení podnik někdejšího pražského primátora. Projekt označili za mrhání penězi: shodou okolností v téže době na podobné téma vyšlo několik titulů včetně reedice Benešových dekretů.
Pestré vrstvy
A co tuzemští spisovatelé, zejména prozaici? Jmenujme alespoň některá díla. Svou zlost na současné politiky ve více či méně pamfletických dílech vypsali minimálně tři čeští spisovatelé: Michal Viewegh Báječnými léty s Klausem, Miloš Urban v Pamětech poslance parlamentu a Martin Nezval akčním románem Sex, prachy a frikulín. Naproti tomu dva asi nejvýraznější prozaičtí debutanti roku 2002 obrátili svůj zrak do cizích krajů: Petra Hůlová prorazila ve dvaadvaceti letech románem o mongolských ženách Paměť mojí babičce, třicetiletý Jaroslav Rudiš získal za dynamickou prózu Nebe pod Berlínem Ortenovu cenu. Na svůj předloňský debut, povídkový soubor Želary, navázala osmdesátnice Květa Legátová prózou Jozova Hanule.
S pozoruhodnými díly se ozvali někteří již dávno zavedení autoři: Ladislav Pecháček s ironickou reflexí totality Osvobozené kino Mír, Ludvík Vaculík s milostným a provokativním románem Loučení k panně. Nedlouho po srpnovém skonu básníka a výtvarníka Jiřího Koláře vyšla kniha jeho pozdních zápisů nazvaná Záznamy. Kolářovo úmrtí je jednou z vůbec největších ztrát, které loni nejen literatura, ale celá česká kultura utrpěla.
